Obyčejná dědina, kde jeden den plyne jako druhý a lidé k sobě mají tak nějak blízko a vidí si do kuchyně. Doslova i přeneseně. Pomlouvat a roznášet drby je jejich oblíbenou zábavou, zároveň však přísně lpí na morálce a prohřešky svých spoluobčanů jen tak snadno neodpouští. Žádné prostředí totiž není konzervativnější, než vesnice, která se pomalu probouzí do nového tisíciletí.
Autorka v knize představuje čtyři různé příběhy, které spojuje prostředí téže vesnice a do jisté míry také postavy, jež se prolínají napříč vyprávěním, jen se z hlavních stávají vedlejší a naopak. Svůj příběh dávají k dobru důchodci klevetící o neuctivé mladé generaci i jejich děti řešící vlastní osobní krize spojené s nedostatkem pracovních příležitostí či financemi. Charaktery jsou poměrně plastické, často velmi komplikované, ale přesto spolu poněkud splývají. To je dáno zejména tím, že všichni řeší tytéž problémy - kdo má víc peněz, kdo komu ukřivdil, kdo dělá ve vsi ostudu... Prezentují své zkostnatělé, často silně konzervativní postoje a ofrňují se nad ostatními, přestože se ve skutečnosti chovají úplně stejně.
Zároveň je kniha i příběhem sporu dvou generací. Té staré, která na vesnici strávila celý život a neumí si nic jiného představit, a té mladé, která se snaží vzepřít zaběhnutým tradicím a raději si vytvořit vlastní. Nutně pak mezi oběma generacemi vznikají spory pramenící ze vzájemného nepochopení a rozdílností. Přitom snad trochu paradoxně jsou si obě generace podobnější, než by se jim líbilo. Zejména svou neotřesitelnou vírou, že pouze jejich smýšlení je správné a měli by jej proto následovat i ostatní.
Autorka používá autentický hlas vysočinské vesnice, nebojí se nářečí ani vulgarit. Právě vyjadřovacími prostředky se od sebe snaží rozlišit několik rozdílných generací, protože mladí způsob mluvy svých rodičů postupně opouštějí a hledají si vlastní jazyk bližší jejich žité skutečnosti. V rámci knihy jsou zpracována snad všechna klišé, která máme s vesnicí spojená, bohužel většina z nich je podložena realitou. Člověk, který na vesnici vyrůstal nebo byl zvyklý tam trávit prázdniny u prarodičů se dokáže poměrně snadno ztotožnit s postavami a jejich způsobem uvažování. Nejspíš mu nebudou právě sympatické, mnohdy povytáhne obočí nad jejich chováním, ale vlastně ho nijak zvlášť nepobouří ani nepřekvapí. Tohle je prostě obrázek toho, jak to na vesnici stále ještě chodí. A nejspíš ještě dlouho chodit bude.
Nečekejte od knihy žádný zvláštní příběh, děj poklidně plyne, ale nikam se neubírá. Nemá žádný vrchol, ke kterému by směřoval, katarze se nedostavuje. Jedná se o mikropříběhy dokreslující vesnickou atmosféru, které nemají potřebu zápletky.
Dědina je trochu smutným, ale bohužel pravdivým obrázkem klasické české (či chcete-li klidně moravské) vesnice. Některé situace jsou sice poněkud přehnané a místy kniha působí až dojmem karikatury, přesto je to stále ještě reálné vyprávění o mezilidských vztazích, byť trochu pokroucených realitou, v níž se vyvíjejí.
Žádné komentáře:
Okomentovat