Všichni známe ten úlevný pocit, když po celém roce dřiny, vypjatých nervů a ranního vstávání konečně nadejde ten dlouho očekávaný moment - letní dovolená. Vzhledem k tomu, že především poslední měsíce byly pro mě i pro ségru dost vyčerpávající, obě jsme potřebovaly změnu prostředí. Jíťa nastoupila na vysokou školu, což pro ni znamenalo jednak stěhování do Prahy a jednak podstatnou změnu životního tempa, mě pro změnu čekaly státnice a ještě před nimi přijímací zkoušky. Naštěstí obojí dopadlo dobře, takže se můžu chlubit ještě pořád čerstvým bakalářským titulem a za dva roky ho doufám úspěšně proměním v titul magisterský. Ale to už předbíhám. Vraťme se radši k naší báječné berlínské dovolené...
S Jíťou jsme se shodly, že organizované poznávací zájezdy nejsou nic pro nás. Přeci jenom, člověka na nich vodí od čerta k ďáblu, aniž by měl čas si vydechnout, a všechna navštívená místa se nakonec slijí v jeden velký nevzhledný flek vzpomínek. A protože německé hlavní město je takříkajíc za rohem, rozhodly jsem se do něj vypravit na vlastní pěst. Asi by bylo stylové říct, že jsme si hodily ruksak na záda a vyrazily, takové dobrodružky ale nejsme. Takže jsme si zarezervovaly příjemný hotýlek, koupily lístky na autobus a v druhé půlce července slavně vyjely k našim západním sousedům.
Naše cesta začala na autobusovém nádraží Florenc v centru Prahy a už její začátek nás mohl přesvědčit o tom, že neproběhne v takovém klidu, jak jsme si linkovaly. Autobus byl fajn, nabízená zábava víc než dostačující, ovšem někteří spolucestující očividně zcela ztratili soudnost. Mezi pasažéry totiž byl i mladý asijský páreček se zhruba půlročním dítětem, které se bez přestání dožadovalo kdo ví čeho vřeštivým jekotem. Jeho vzteklý řev nás doprovázel až do Drážďan, kde se rodinka naštěstí poroučela z autobusu a zavládl kýžený klid.
Na berlínské autobusové nádraží jsme vjížděli někdy po druhé odpoledne a teprve tady začalo to pravé dobrodružství. Zorientovat se v úplně cizím městě, kde jste navíc poprvé v životě, totiž není jen tak. Zvlášť když jakékoliv ukazatele nebo nedej bože turistické informace zcela chybí. Navíc domluvit se s místními je tvrdší oříšek, než by se na první pohled zdálo. Přestože angličtina je považována za mezinárodní jazyk, řada lidí jí nemluví, nebo mluví hodně mizerně. A jelikož ségra neumí německy vůbec a nad mou němčinou by člověk zaplakal, čekala nás ta zábavná část cestování, kdy stojíte s kufrem v čekárně autobusového nádraží, v kabelce máte adresu svého hotelu, ale netušíte, jak byste se tam měli dostat. Díky bohu jsme nakonec sehnaly lístky i správný autobus a k hotelu se dovezly.
Teď několik užitečných informací, kdybyste se do Berlína sami chtěli vypravit. Cesta z Prahy trvá autobusem necelých pět hodin a v závislosti na aktuálním tarifu vás vyjde na 500 - 1000 Kč za jednu cestu. Od nás jezdí do německého hlavního města buď Student Agency nebo Eurolines, dopravu zajišťuje i nějaká německá autobusová společnost.
Ubytování se dá v Berlíně sehnat v různých cenových kategoriích, závisí hlavně na vašich finančních možnostech. My osobně jsme s ubytovaly v hotelu Energie, který nabízí příjemné prostředí v relativně klidné čtvrti za rozumné ceny. Dvoulůžkový pokoj vás na noc bude stát 59 euro, s tím, že při včasné rezervaci můžete dostat slevu. Hotel navíc disponuje dvěma cenovými tarify. Jeden platí na pobyty od pondělí do čtvrtku, druhý od pátku do neděle. Ten první je z pochopitelných důvodů o něco levnější. Můžete si i přikoupit snídani za 10 euro na osobu. Všechny pokoje pochopitelně disponují sociálním zařízením, televizí a minibarem za poplatek. Wi-fi je zdarma v lobby.
Po ubytování a krátké aklimatizaci vedly naše kroky na průzkum nejbližšího okolí. Pochopitelně nám šlo hlavně o to odhalit, jaké obchody a restaurace se nacházejí v našem dosahu. A když už jsme byly na té honbě za poznáním, zastavily jsme se u první berlínské památky z našeho dlouhého seznamu - památečním kostele císaře Viléma I. Postaven byl koncem 19. století a při náletech během druhé světové války z velké části poničen. Na rozdíl od mnoha jiných památek, které byly v druhé polovině 20. století obnoveny, však tento kostel zůstal ve své zdecimované podobě. Pouze byl zakonzervován a uvnitř byl zřízen památník. V těsném sousedství později vyrostly moderní kostel a věž se zvonicí.
Protože cesta byla únavná a my si chtěly poznávání vychutnat, jen jsme se ještě kousek prošly, nakoupily, stavily se na večeři a alou zpátky na hotel. Tam jsme se pohodlně uvelebily na posteli a s rozloženou mapou začaly plánovat, kam se v následujících několika dnech vypravíme.
Přestože předpověď počasí pro Berlín v týdnu, kdy tam budeme, byl nepříznivá, ukázalo se, že meteorologové dokážou přesně uhodnout leda včerejší počasí. Probudily jsme se totiž do slunného rána slibujícího teplý den. V tom jsme se nespletly, vedro skutečně bylo. A hlavním bodem našeho programu se staly všechny významnější berlínské památky včetně proslulé Braniborské brány.
Přesně podle plánu jsme nastoupily do autobusu číslo 100 a nechaly se odvézt na Alexanderplatz, jakési neoficiální centrum bývalého východního Berlína, které je dnes proslulé především svou televizní věží lákající denně několik set návštěvníků. Odsud jsme se chtěly vrátit do hotelu pěšky a to tak, abychom toho po cestě pokud možno co nejvíce viděly.
Opět malá odbočka, tentokrát týkající se městské hromadné dopravy v Berlíně. Ta je několikerého druhu. Můžete využít autobusy a tramvaje, metro nebo S-Bahn, tedy jakýsi městský vlak. Lístky se dají koupit buď v některých obchodech, i když poměrně vzácně, nebo na nástupištích. V případě autobusů přímo v nich. Cena jednosměrného lístku je 2,70 euro, přičemž je v platnosti dvě hodiny. Bohužel se však na něj nemůžete vrátit zpátky, k tomu musíte použít lístek nový. Pokud chcete aspoň trochu ušetřit, můžete si v automatu koupit výhodný balíček čtyř jízdenek za 9 euro. V takovém případě vás jeden lístek vyjde jen na 2,25 euro. A při nákupu lístků v automatu pozor na to, abyste měli dostatečnou hotovost. Přestože jsou vybaveny vstupem pro kreditní kartu, běžné typy jako Visa nebo MasterCard vám v nich budou k ničemu, protože automat je nerozpozná. A ještě jedna připomínka při cestování S-Bahnem. Lístek si musíte označit už na nástupišti, ve vlaku to později není možné. Revizoři se sice v Berlíně vyskytují jen zřídka, ale přeci jenom, náhoda je blbec.
A užitečná informace pro ty cestovatele, kteří nemají moc času, ale rádi by stihli co nejvíce památek. Autobus číslo 100 je vlastně něco jako okružní jízda městem bez průvodce. Tenhle autobus vyjíždí od zoologické zahrady a proveze vás kolem všech známých berlínských budov, jako je Říšský sněm, prezidentský zámeček Bellevue, Státní opera nebo třeba Braniborská brána. Navíc tyhle autobusy jsou dvoupatrové, takže se můžete usadit nahoře, abyste měli co nejlepší výhled.
Po vystoupení z autobusu jsme napřed zamířily k televizní věži, nesporné dominantě celého náměstí. A přestože byla jen hodina od otevření, už tu byla slušná fronta. Pokud se chcete vyhnout otravnému čekání v davu turistů, doporučuju koupit si lístky v automatu za pomoci platební karty. Postup je velmi jednoduchý a navíc mnohem rychlejší než u klasické pokladny. Čekání se ale asi stejně nevyhnete. Z bezpečnostních důvodů se nahoru pouští po skupinkách vytvořených podle čísel lístků. Podle toho si taky můžete udělat představu, kdy asi přijdete na řadu. Pouští se co deset minut a čísla, která aktuálně smí k výtahu, jsou vypsaná na televizních obrazovkách. Nám vypadly lístky s čísly blížícími se čtyřstovce, což znamenalo, že máme ještě minimálně hodinu času. A my se ji rozhodly využít k průzkumu náměstí.
Jednou z nejzajímavějších budou na Alexanderplatzu je Červená radnice, která své jméno získala příznačně podle barvy cihel, z nichž je postavena. Dovnitř se dostanete zadarmo a krom reprezentačního schodiště si můžete prohlédnout Sloupový sál, sál, v němž se konal berlínský kongres, a nějaké dekorativní předměty. Na zabití času je to ideální. Z radnice jsme si skočily ověřit, jestli už se naše čísla přiblížila, a ve zbylém čase se uvelebily venku na sluníčku a slízaly si zmrzlinu. Pak už konečně nastal ten okamžik, kdy nás měli pustit k výtahům. Zařadily jsme se do fronty a čekaly.
Před vstupem do věže musí každý turista projít bezpečnostní kontrolou, tedy běžným letištním scanerem a rámem. Na tabulích před ní je přesně vypsáno, co všechno s sebou nesmíte nahoru vyvézt včetně jídla a pití. Právě to ale kontroloři moc neřeší a se svačinou nebo lahví vody nemají problém. Pokud tedy úspěšně projdete, ještě chvíli si postojíte ve frontě na výtah. Nahoru jezdí dva a do každého se vejde zhruba dvanáct lidí. Výtahy mají prosklený strop a je dost zajímavým zážitkem dívat se do útrob věže, zatímco svištíte vzhůru rychlostí 6 m/s. Pak se ale nahoře otevřou dveře a vy konečně vylezete do koule skýtající 360° výhled do okolí.
Z televizní věže je vidět prakticky celý Berlín se všemi svými dominantami, lesoparky, provozem a zástupy lidí. Orientaci usnadňují panoramatické popisky, ale takové budovy jako Reichstag nebo Berlínský dóm určitě nepřehlédnete. Berlín jako město je navíc dost plochý, takže bez potíží vidíte z jedné strany na druhou. Žádná kopcovitá Paříž, kterou nemáte šanci obhlédnout ani z třísetmetrové Eiffelovky. Berlínská televizní věž je ve skutečnosti dokonce vyšší, i když návštěvnická plošina se nachází ve 204 metrech.
Když jsme se dostatečně pokochaly, sjely jsme zpátky na pevnou zem a s mapou v ruce se vydaly na poznávací okruh Berlínem. Začaly jsme u Berlínského dómu, největší katedrály ve městě dokončené až počátkem 20. století. Na první pohled je monumentální a vnitřní výzdoba určitě taky stojí za to, ale tu jsme neotestovaly. Jednak se nám nechtělo platit vstupné a potom jsme toho měly na programu ještě spoustu. V těsné blízkosti dómu je tzv. muzejní ostrov, kde se nachází ty nejznámější berlínská muzea a galerie. Něco o tom vypovídá i fakt, že před vchodem stála několikrát zahnutá fronta. A čekat v ní by bylo zbytečnou ztrátou času a pokoušením naší trpělivosti, takže jsme se rozhodly pokračovat dál.
Chtěly jsme vidět berlínskou Státní operu, ale ta byla pod lešením, takže jsme se moc nepokochaly. Ale zato jsme měly příležitost nakouknout do Humboldtovy univerzity a projít se kolem její právnické fakulty, kde je momentálně i univerzitní knihovna. Další zastávkou byl Gendarmenmarkt, což je slovo, které ani já ani Jíťa nedokážeme správně vyslovit. Nebo nám to aspoň hodně dlouho nešlo. :D A protože byl pomalu čas oběda, vypravily jsme se hledat nějakou slušnou restauraci. Tu jsme objevily v podobě Subwaye, což je, pravda, vlastně rychlé občerstvení, ale rozhodně mnohem zdravější než hamburgery s hranolky někde v McDonaldu.
Řádně posílené jsme šly k Braniborské bráně, nejslavnějšímu to berlínskému monumentu. Odsud se naše kroky stočily k budově Reichstagu a dalším vládním budovám, třeba zámečku Bellevue sloužícímu jako sídlo prezidenta. Mezi budovami Říšského sněmu a nějakého dalšího lidového sněmu se nachází park s keřovou výsadbou a v ní žijí králíčci. Když jsme je viděly poprvé, myslely jsme, že jsme se určitě spletly, ale potom jsme přišly blíž a zjistily, že to je skutečně rodinka hopkavých kamarádů. Lidí se sice báli, ale i z dálky byli vážně roztomilí. :)
Ten den byl naší polední zastávkou Sloup vítězství na hlavním kruhovém objezdu ve městě. Původně tam sice nestál, vztyčili ho před Reichstagem, ale Hitler ho nechal přesunout a zvýšit. Dneska je to vlastně rozhledna, ale kolik vede nahoru schodů jsme nevypátraly, protože jsme neměly dost energie. Do hotelu byla pořád cesta daleká. Vzaly jsme to lesoparkem a pak zadem okolo zoologické zahrady. Dokonce jsme při tom zahlídly pár zvířátek. :) Opět jsme se nezapomněly zastavit na nákup a kolem páté už byly spokojeně na hotelu. Za jeden den toho bylo víc než dost. A to nás v následujících dnech čekala ještě spousta chození. Ale o tom zase příště. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat