Osvětim. Místo, které dodnes vyvolává děsivé vzpomínky, pamětníků je však čím dál méně. Statisíce obětí, které ukončily svůj život v plynových komorách nebo při vykonávání absurdně náročných prací. Tisíce lidí, kteří nepřestávali věřit, že z místa strachu a obav jednou vyjdou a vrátí se zpět ke svým životům. Každý den, kdy se probudili, pro ně byl malou výhrou. Žili a nevzdávali se naděje, že je Bůh neopustil. Naděje, že ještě stále existuje zítřek.
Lale přichází do koncentračního tábora v Osvětimi v dubnu 1942. Je součástí pracovního transportu, který má za úkol pomáhat z budováním tábora Auschwitz II - Birkenau. Náhoda tomu však chce, že se stane pomocníkem tatéra. Jeho úkolem je značkovat nově příchozí, vpichovat jim do kůže inkoust a doživotně je poznamenat cejchem, který jen tak nesmyjí. Jeho nové postavení se mu na jednu stranu hnusí, na druhou však přináší řadu výhod. A Lale by byl hlupák, kdyby jich nevyužil.
V táboře se seznamuje s dalšími vězni a především s Gitou. Dívkou, která mu učaruje na první pohled. Vztah, který se mezi nimi pomalu rodí, však má komplikovaný průběh a nejistý konec. Ani jeden z nich netuší, zda se dožije dalšího rána, natož pak osvobození, přesto je vzájemná blízkost dokáže držet nad vodou. Ať se v budoucnu stane cokoliv, teď mají dnešek. A nesmí ho jen tak zahodit.
Autorka v doslovu přiznává, že příběh tatéra Laleho, který je inspirovaný skutečnými událostmi, původně zamýšlela jako filmový scénář a tak jej v první verzi také zpracovala. Na románu je to znát především v jisté klipovitosti. Jednotlivé scény jsou vedle sebe poskládány bez hlubších vzájemných souvislostí a osekány jen na nejhrubší možné sdělení. V příběhu je řečeno vše podstatné, ale schází mu hloubka, emoce, skutečné lidské city. Postavy sice čas od času vzpomínají na minulost nebo si navzájem vyznávají city, k obému však schází pozadí, osobní příběh. Čtenář jako by četl pouhý objektivní a odosobněný popis událostí. Chybí mu skutečné emoce a především pohnutky. Postavy určitým způsobem jednají, ovšem co je k tomu vede, zůstává záhadou. Jejich existence je mechanická a omezuje se na touhu přežít. To je jistě velmi silná emoce, pro vykreslení komplexních charakterů však zoufale nedostatečná.
V románu se vyskytuje jen omezené množství postav. Většina se jich pouze mihne a jejich role v příběhu není přesně specifikovaná. Ty, které jsou popsány podrobněji, bohužel působí velmi ploše. Jak už bylo zmíněno výše, jsou to pouze prázdné skořápky přežívající v pekle, jimž schází emoční výbava, která by jim vtiskla živost. Výsledkem je jakási loutkovitost takřka všech charakterů, které se v knize objeví. A to je škoda. Milostný poměr mezi Lalem a Gitou a jejich nelehký osud jsou silným příběhem už samy o sobě. Zpracování ho však nepodtrhuje ani mu nedává vyniknout.
Román vznikl na motivy skutečných historických událostí, autorka mluvila se skutečným pamětníkem a popsala jeho vzpomínky na Osvětim. Z celého vyprávění je však znát, že ona sama nemá s holocaustem nic společného a není to část historie, kterou by si dokázala přivlastnit. Nechci tvrdit, že nedokázala pochopit hrůzy, k nimž v koncentračních táborech docházelo, její pohled je však nutně zkreslený rozdílným kulturním prostředím, pochází z Nového Zélandu. V jejím vyprávění jako by vězni ani věznitelé nebyli skutečnými osobami, spíše figurkami míhajícími se sem a tam. Její popis koncentračního tábora působí snad až přehnaně idealisticky. Mluví o beznaději, ale nedokáže ji věrohodně zachytit. Osvětim v jejím příběhu jako by se omezovala na hrstku postav, které si zvolila za hlavní hrdiny, chybí v ní tisíce dalších anonymních příběhů, neustálý hlad, strach a nejistota. Ač je poměrně drsné to říct, její pojetí válečných hrůz působí velmi povrchně.
Tatér z Osvětimi v sobě skrývá silný a dojemný lidský příběh, který bohužel nebyl uchopen tím správným způsobem. Autorka de facto dává literární podobu vyprávění pamětníka, ale nedaří se jí proniknout hlouběji do dané problematiky. Výsledkem je povrchní příběh se schematickými, plochými charaktery, který probouzí emoce pouze občas, a to ještě mimoděk. Příběh sám o sobě je nesmírně zajímavý, jeho zpracování však bohužel není nejšťastnější.
Žádné komentáře:
Okomentovat