Julianne Donaldsonová - Panství Edenbrooke

Představte si, že přijdete o matku a následně svým způsobem i o otce, protože vás nechá na pospas příbuzným a odjede do zahraničí. Vaše sestra je taky pryč, protože se jí ujmou přátelé, a vám nezbývá, než trávit čas s potrhlou staropanenskou tetou a ne právě příjemnou babičkou ve městě, které nesnášíte. Stačí podotknout, že vaše vyhlídky nejsou právě lákavé.

Marianne je sedmnáct, její matka zemřela a ona byla poslána k nerudné babičce do Bathu. Od prvního dne město nesnáší, nemá však žádnou možnost o místě svého pobytu rozhodnout ani ho změnit. Její sestra-dvojče Cecily se výborně baví v Londýně a její otec odjel do Francie. Marianne tak musí čelit otravným nápadníkům a nepřátelskému prostředí úplně sama. Zdá se však, že její osud by se přeci jen mohl změnit. Dorazí totiž nečekané pozvání na panství Edenbrooke.

Marianne se rozhodne do sídla rodinných přátel vyrazit, protože jí to skýtá příležitost opustit nenáviděný Bath a navíc se znovu shledat se svou sestrou. Cesta však neprobíhá zcela podle plánu a ani seznámení s jedním z obyvatel domu nedopadne právě na jedničku. Přesto se zdá, že by si Marianne mohla pobyt na panství užít. Zvlášť když jí bude dělat společnost jistý pohledný, ale svým chováním velmi iritující mladý džentlmen.

Autorka, potažmo nakladatelství, román označují za "Pravou romanci", z čehož jasně vyplývá, jaký žánr může čtenář očekávat. Skutečně se jedná o romantické, velmi předvídatelné, chtělo by se říci až prvoplánové čtení, které nezapře příslušnost k červené knihovně zejména pokud jde o využití několika velmi otřepaných klišé.

Donaldsonová se svým stylem snaží o nápodobu Jane Austenové a v některých momentech se jí to poměrně slušně daří, zapojuje vtip a ironii, stejně jako živé dialogy. Zároveň však není příliš úspěšná v karikování charakterů ani jejich vystižení ve zkratce. Nejzásadnějším problémem je však charakterizace jako taková, která mnohdy schází, postavy nejsou nijak zvlášť prokresleny a stávají se pouze jakýmisi povrchními figurkami vrženými do světa, v němž se snaží existovat.

Hlavní hrdinka Marianne, která příběh také vypráví, je do značné míry nesnesitelná, čtenáři leze na nervy zejména svou bezbřehou naivitou a natvrdlostí, s níž přehlíží pravdu, jež je všem ostatním a zejména čtenářům zcela zjevná. To je ještě podpořeno absencí vzájemné komunikace mezi postavami, která vede k vyvozování mnoha mylných závěrů a předpokladů sloužících zejména k umělému natahování děje.

Román je nesmírně čtivý, což je dáno jak zvolenou ich-formou, tak využitím vesměs krátkých vět a dialogů. Stránky tedy rychle ubíhají a čtenář vlastně nemá šanci začít se pořádně nudit, přestože v knize se toho vlastně moc neděje. Přirovnávat Panství Edenbrooke k Jane Austenové je hodně nadsazené, protože autorka postrádá břitký sarkasmus Austenové a vlastně se ani nesnaží o jakoukoliv společenskou kritiku. Jako nenáročná oddechovka na jedno odpoledne však román funguje a romantické duše jistě potěší.