Zřejmě nikdo z nás si nedovede představit skutečné lidské utrpení, pokud se s ním nesetká tváří v tvář. Nebo ještě spíš pokud ho sám neprožije. Za druhé světové války byly trpících tisíce, jejichž jména už dávno odvál čas. Přežila pouze malá hrstka těch, kteří stále mohou, nebo třeba v minulosti mohli vyprávět. A stejně tak existují desítky anonymních "hrdinů", kteří nezištně pomáhali či se zajímali o utrpení druhých. Jednou z nich byla Caroline Farridayová, broadwayská herečka, která však pověsila kariéru na hřebík a zasvětila svůj život dobročinnosti. Právě její příběh se stal inspirací pro Marthu Hall Kelly a její román Dívky beze jména.
Caroline žije v New Yorku se svou matkou, pomalu se dostává do středního věku a její život působí poněkud bezútěšně. Pracuje na francouzském konzulátu, věnuje všechen svůj čas i energii péči o dobro druhých a na ni samotnou nezbývá čas. Navíc se zdá, že má smůlu na muže. Buď si vybírá takové, kteří ji nakonec opustí pro jinou, anebo pro změnu ženaté, kteří stejně vždycky dají přednost manželkám. A právě jeden takový muž ji nepřímo přiměje po vypuknutí druhé světové války výrazněji se angažovat. Od válečného dění ji sice dělí celý oceán, ona však nemůže jinak, než dát na hlas svého srdce. A to zůstalo ve Francii.
Kasia žije s rodinou v Lublinu, užívá si nevinného mládí a prvních lásek. To všechno však má být zhaceno válkou, která právě vypukla. Polsko se ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny - z jedné strany jej drtí Němci, z druhé Rusové, na samostatnou existenci už mu takřka nezbývá prostor. Přesto se Poláci nechtějí jen tak vzdát a ustavují odboj, do něhož se zapojí také Kasia. Její angažovanost se jí nicméně stane osudnou, protože je zatčena a společně s matkou a sestrou odvezena do koncentračního tábora v Ravensbrücku. V té chvíli ještě netuší, jaké hrůzy ji za zdejšími ostnatými dráty čekají.
Herta je mladá nacistická lékařka, která si musela pořídit pěkně ostré lokty, aby měla šanci ve světě plném mužů obstát. Lékařkám je sice dovoleno studovat, ovšem jenom relativně nenáročné obory, o chirurgii, královně medicíny, si mohou nechat leda tak zdát. Herta je dermatoložkou, její bystrou mysl však tento obor ani v nejmenším neuspokojuje, chce se prosadit něčím výjimečným. Přijímá proto místo v Ravensbrücku, kde jí snad konečně bude umožněno dostat se na operační sál. Pokusy, které zde provádí na lidech, jsou hrůzné, proč by však měla mít jakkoliv černé svědomí, když to všechno přece dělá pro větší slávu Německa?
Autorka v rámci svého románu proplétá osudy tří žen, z nichž dvě reálně existovaly a třetí byla výrazně inspirována skutečnou osobou. Drží se při tom historických pramenů, a přestože se místy dopouští fabulace, je to vždy naprosto věrohodné a dobře zapadající do celkového kontextu. Román je napsán v první osobě a ve vyprávění se střídají tři výše zmíněné ženy. Na začátku každé kapitoly je označeno, která z dam danou pasáž líčí. I kdyby to tak však nebylo, čtenář by neměl mít problém se zorientovat, protože postavy jsou od sebe slušně rozlišeny. Každá z trojice hrdinek je jiná, zastává jiné hodnoty a v závislosti na tom také reaguje.
Caroline je relativně rozumná, nesmírně obětavá a jistým způsobem rezignovaná. Uvědomuje si, že jí život prokluzuje mezi prsty a když už nemůže být šťastná ona, chce dopomoci ke štěstí alespoň druhým. Kasia je na začátku příběhu nezralá puberťačka, která se v průběhu vyprávění příliš nezmění. Po celou dobu zůstává sebestřednou, rozmazlenou holčičkou, která trpitelsky snáší svůj úděl a bez ustání má pocit, že se k ní život zachoval nefér, přestože jí dopřál víc, než mnohým dalším ženám s podobným osudem. Herta je velmi ambiciózní a právě cílevědomost ji vede na scestí. Není ze své povahy zlá, pouze má v krvi zakořeněnou disciplínu, kterou nedokáže porušit. Ubližování lidem jí nečiní potěšení, ale bere ho jako nutnou oběť ve jménu většího dobra, které pomáhá budovat. Ani jedna z hrdinek není vyloženě zápornou postavou, byť musím říct, že osobně jsem měla největší problém s Kasiou. Její umanutá dětinskost a bolestínství ve mně probouzely touhu pořádně s ní zatřást nebo ji proplesknout, aby se konečně vzpamatovala.
Román je zasazen do období druhé světové války a ještě kus po ní, neoznačila bych ho však přímo za válečný román. Mnohem spíš je to vyprávění o mezilidských vztazích a šrámech, které nám zanechávají na duši. O ranách, které nám život zasazuje a s nimiž se musíme nějak vypořádat. O vině, trestu, nenávisti i odpuštění. Autorka své postavy neodsuzuje, podává je velmi lidsky a umožňuje čtenáři je poznat a pochopit jejich pohnutky. Nemusíte s nimi sympatizovat, ale rozhodně jim rozumíte a chápete, proč se chovají určitým způsobem.
Dívky beze jména zpracovávají osudy žen, na které historie prakticky zapomněla, přestože se do ní nesmazatelně zapsaly. Popisuje hrůzy války, ale mnohem spíš rány, které zasazuje do lidských srdcí a její neskutečnou moc nenávratně poškozovat lidi, nejen fyzicky, ale především psychicky. Zároveň však jde také o román o naději. O tom, že i po té nejdelší noci vyjde slunce a život bude pokračovat. Protože lidé mají jednu úžasnou schopnost - dokážou přežít.
Žádné komentáře:
Okomentovat