Svět knihy je v naší malé knihomolské komunitě obrovským svátkem. Je to totiž nejen příležitost nakoupit si nové i starší kousky z produkce českých nakladatelů, ale především možnost, jak se setkat s oblíbenými autory i mezi sebou. Už jen proto jsem na téhle akci rozhodně nemohla chybět, letos už po páté. :) Ještě před Světem knihy jsem ovšem zavítala na Noc literatury. A načerpala spoustu literární inspirace.
Noc literatury
Noc literatury se v Praze obvykle koná v předvečer zahájení Světa knihy, tedy ve středu večer. Letos se však organizátoři rozhodli kvůli svátku akci o jeden den odložit a město ožilo literaturou až ve čtvrtek 9. května. Konkrétně to byla Praha 2, na jejímž území bylo vytipováno 19 zajímavých objektů, které by mohly svádět k návštěvě. Každý účastník akce si tak zcela svobodně mohl zvolit, jestli ho v rámci Noci literatury lákají spíše konkrétní knižní tituly, zajímavá místa nebo jednotliví interpreti. Případně kombinace toho všeho. :)
Čtení probíhá vždy na všech místech zároveň a čte se dvakrát do hodiny - v celou a v půl. Ukázka je zvolena tak, aby potenciální čtenáře navnadila k četbě celé knihy. a trvá kolem patnácti minut. Čas zbývající do půl hodiny pak mohou návštěvníci využít k přesunu na nové místo. A že to občas chce pěkně ostré lokty, protože kapacita řady objektů je omezená a jednoduše platí, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Vzhledem k tomu, že akce je zamýšlená na pět hodin - od šesti do jedenácti večer - není v lidských silách stihnout všechno. Tak jako tak vám něco unikne, takže je lepší předem se rozhodnout, co a koho vlastně chcete vidět a slyšet, a podle toho si vybrat trasu.
Já jsem nakonec stihla pět čtení, což je o jedno míň, než jsem plánovala, ale přesto jsem poměrně spokojená. Poslechla jsem si zajímavé ukázky a u některých z nich určitě do budoucna zkusím celou knihu. Začala jsem v půl sedmé na parníku Vltava, kde Martin Myšička předčítal z Knihy o moři norského autora Mortena Strøksnese. Čtení to bylo dosti melancholické a naprosto vystihující název knihy - celá ukázka se totiž zabývala mořskou vodou, zrádnými proudy i obrovskou silou vodního živlu.
Na druhé čtení jsem zamířila do Galerie Display nacházející se kousek od Karlova náměstí. Patrik Děrgel s Markétou Frösslovou zde společně prezentovali knihu vlámské autorky Griet Op de Beeckové s názvem To nejlepší, co máme. V tomto případě byl jako ukázka zvolen velmi emotivní rozhovor dvou postav - matky a syna, kteří si navzájem vyčítají hříchy minulosti a temná rodinná tajemství, která raději měla zůstat spát.
Třetí zastávkou se pro mě stal CAMP, Centrum architektury a městského plánování. Tohle čtení probíhalo venku před budovou a z úst Vladimíra Polívky zazněla ukázka z knihy Osud tažných ptáků Nizozemce Maarten'ta Harta. I v tomto případě se, podobně jako u první ukázky, jednalo o poměrně melancholický text s nádechem dávných vzpomínek. Navrch v něm bylo popsáno fungování perpetua mobile, takže technicky zdatnější jedinci tu možná naleznou návod, jak sestavit stále fungující stroj.
Na čtvrté zastavení jsem nemusela nijak daleko, stačilo doslova obejít roh. Jedním z letošních stanovišť totiž byl rajský dvůr emauzského opatství. V tomto působivém prostředí předčítal Daniel Bambas z románu Bronisłava Wildsteina Nedokonaný čas, který reflektuje především poválečné polské dějiny a prostřednictvím rodinných osudů je představuje širšímu publiku.
Mojí poslední zastávkou se stal Faustův dům, kam se mi povedlo nacpat jen tak tak. Prostory zdejší kavárny jsou totiž kapacitně přeci jenom omezené. V tomto údajně strašidelném prostoru četl Petr Vančura z knihy, která česky zatím nevyšla, ukázka z ní byla přeložena exkluzivně pouze pro Noc literatury. Martin Becker ve svém románu Pochodová hudba nadnáší téma vzpomínek, minulosti a komplikovaných rodinných vztahů. Tahle ukázka mě zaujala skoro nejvíc, proto mě mrzí, že kniha zatím česky neexistuje. Nezbývá než doufat, že se jí časem dočkáme.
Svět literatury
Na Svět knihy vyrážím pravidelně v pátek, protože program bývá fajn a navrch je tady méně lidí. Ne že by se ani tak uvnitř Průmyslového paláce netísnily davy, ale je tu přeci jen o něco snesitelněji. Letos jsem však poprvé usoudila, že program je natolik lákavý, abych ho absolvovala taky v sobotu. Světa knihy jsem si tudíž užila na maximum dva dny po sobě. Slyšela jsem spoustu zajímavých besed a pochopitelně si nakoupila i nějaké ty knížky.
Jako první jsem v pátek v sále Čtení tě mění absolvovala besedu Za oponou nakladatelské práce, v jejímž rámci trojice překladatelů spolu s šéfredaktorem Odeonu poodhalovala roušku práce v redakci. Mluvilo se o nakladatelské činnosti všeobecně, překladatelství i sestavování edičních plánů. Debata to byla nesmírně zajímavá, jen škoda, že se jí včetně mě zúčastnilo pouhých šest či sedm lidí.
Mé další kroky směřovaly do pravého křídla, kde jsem si v sále Sci-fi a fantasy poslechla rovnou dvě besedy. Nejdřív o oblíbených dětských hrdinech, kteří jsou s námi už nějaký ten pátek, následně o tom, co nás čeká na poli fantasy seriálů. První debata nebyla vyloženě špatná, ale ani to nebyl úplně můj šálek kávy. Většina knih, o kterých se mluvčí zmiňovaly, jsem znala, byť nečetla, protože se z dnešního pohledu jedná o knihy poněkud zastaralé a nezajímavé. Do volby děl se jednoduše promítl věk besedujících, který odpovídal zhruba věkové kategorii mých rodičů. Celá přednáška měla podivně školometský nádech a přestože obě přednášející dámy se dobře poslouchaly, čekala jsem něco trochu jiného. Besedu o fantasy seriálech jsem si naopak mimořádně užila. Jednak jsem načerpala tipy, na co bych se mohla v budoucnu podívat, jednak byli oba dva mluvčí ohromní sympaťáci se smyslem pro humor, kteří dokázali publiku nejen představit současnou seriálovou tvorbu, ale také báječně pobavit.
Protože při poslouchání besed a obcházení stánků s knížkami jednomu vyhládne, kolem poledního jsem vyrazila na oběd. Rozhodla jsem se otestovat latinskoamerickou kuchyni, která měla venku před palácem vyhrazenou vlastní zónu a jejíž nabídka byla opravdu pestrá. U některých jídel jsem ani netušila, o co vlastně jde. Nakonec u mě zvítězilo moje milované avokádo a já si ho dopřála v sýrové quesadille. A neodpustila jsem si ani dezert v podobě churros a dvojice omáček - čokoládové a karamelové.
Poslední debatou, které jsem se v pátek zúčastnila a na kterou jsem se mimořádně těšila, bylo vyprávění Dity Krausové k její životopisné knize Odložený život. Autorka přežila Osvětim a po válce se přesunula do Izraele, kde dodnes část roku žije. Ve své biografii nemluví jenom o válce, ale i o všem, co se dělo předtím i co přišlo potom. Její příběh je nesmírně inspirativní, ona jako osoba je přes vysoký věk nesmírně vitální. A jen tak mimochodem, byla to právě ona, kdo inspiroval román Osvětimská knihovnice. Po besedě následovala autogramiáda, takže jsem si nechala knížku podepsat a pak už vyrazila směrem k domovu.
V sobotu jsem se vypravila na Svět knih ještě jednou, abych si znovu vychutnala tamější atmosféru a poslechla si nějaké další besedy. Začala jsem hned ráno na Brunchi s mladými autory. Účastnili se ho Theo Adair, Anna Musilová a Magdalena Mintová, což jsou všechno začínající autoři mladší než já. :D Z jejich pera jsem četla jenom Falešný román od Magdaleny Mintové a kniha mě zrovna dvakrát neoslnila, ale přesto jsem odhodlaná prokousat se i pokračováním. Na tvorbu dalších dvou autorů třeba časem taky dojde. Na brunchi byla hlava na hlavě a na první pohled šlo poznat, že se sešla ohromná spousta blogerů a youtuberů, točilo se o sto šest. :D
Mé další kroky zamířily stejně jako předchozího dne do pravého křídla, abych se mohla zúčastnit besedy s Alenou Mornštajnovou k její nové knize Tiché roky. Autorku máme doma kompletní a patří k našim oblíbeným. Já jsem zatím četla jenom Hanu a Slepou mapu, zbylé dvě knihy však čekají na poličce a přečtení se určitě brzy dočkají. :) Beseda byla zábavná a na četbu mě příjemně navnadila. Po ní následovala autogramiáda, což byl tak trochu horor pro všechny, kdo nesnáší dlouhé čekání. Za poslední týden už jsem si vystála spoustu front, protože jsem byla na dovče v Londýně, kde jsem několikrát poměrně dlouho na něco čekala. Jsem už tudíž docela obrněná a tu tři čtvrtě hodinku čekání na podpis jsem nakonec zvládla. Jako správnému knihomolovi mi při tom dělala společnost knížka. Když jsem ukořistila tři podpisy - dva pro ségru a jeden pro mamku, mohla jsem se vydat na oběd. A protože bydlím v Holešovicích, vzala jsem to rovnou cestou domů.
V odpoledních hodinách jsem se nicméně na Výstaviště ještě vrátila. Nejdřív jsem se zastavila za kamarádkou na stánku a potom se vydala do prostor před Průmyslovým palácem, abych se mrkla na dění na Humbookstagi. Ještě předtím to ovšem chtělo trochu se občerstvit kávou a něčím sladkým na zub. Humbookstage nabízela skvělý program celý den, já byla nicméně nejvíc zvědavá na odpolední besedu Young Blood v Young Adult, tedy povídání s mladými více či méně začínajícími autory. Výborně jsem se u toho pobavila a především Pavel Bareš mě pro svou sérii Projekt Kronos stoprocentně zlákal. Sice netuším, kdy se do knihy pustím, ale určitě to bude ještě letos.
V rámci výše zmíněné besedy došlo také k vyhlášení vítězky dalšího ročníku Hvězdy inkoustu. Na prvních třech místech se umístily samé dámy, přičemž první skončila teprve 18 letá autorka. Jsem na její knížku docela zvědavá, hlavně na její vizi Prahy za sto let, tudíž knihu po vydání rozhodně otestuju. A pro ty z vás, kdo by chtěli zkusit tuhle literární soutěž letos, bylo vyhlášeno nové téma - Slovanská mytologie.
Celý den se v Praze tak nějak honily mraky, až kolem půl páté odpoledne začalo regulérně pršet. Respektive přišel menší přívalový liják. Humbookstage se tak pozvolna měnila v jezírko a kapky navíc střídavě přilétaly ze všech stran. Posledních dvacet minut besedy jsem tam pěkně mrzla a střídavě taky mokla, ale rozhodně jsem si tím nenechala zkazit zážitek.
Pokud jde o moje knižní nákupy, přinesla jsem domů 11 knih. Na mou obhajobu, čtyři z toho nejsou moje. Pořídila jsem si pár kousků klasiky, konkrétně Zimní pohádku od Williama Shakespeara, Zámek od Kafky, Milence lady Chatterlyové od D. H. Lawrence, Miláčka od Guy de Maupassanta a Bílého tesáka od Jacka Londona. Krom toho jsem si donesla ještě Cop od Laetitie Colombami a Odložený život od Dity Krausové. Ségře jsem pořídila Tiché roky od Aleny Mornštajnové a oba díly komiksu Iko z pera Merissy Meyerová a pro mamku Hanu. Ve výsledku jsem tedy až tak strašně neutrácela. Ne že bych si nechtěla koupit těch knih ještě víc, ale přeci jenom nemám nafukovací knihovničku. A některé knížky prostě můžou ještě nějakou tu chvilku počkat.
Celkově jsem si Svět knihy maximálně užila a už teď se těším na příští rok, kdy na něj znovu vyrazím. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat