Čím déle čtu, tím víc si uvědomuju, jaké věci mi na knihách vadí. A tím myslím i na dobrých knihách, které se mi jinak líbí. Rozhodla jsem se proto založit novou rubriku, kde vždycky čas od času zveřejním nějaké své zamyšlení týkající se knih a jejich problémů. Předem upozorňuju, že všechno to budou jen mé osobní názory a je třeba je brát s nadhledem. Každému totiž sedne něco jiného, takže věci, které vadí mě, nemusí vadit nikomu dalšímu. :)
Všichni, kdo čteme, to dobře známe - některé postavy prostě nedokážeme vystát, ani když se o to vážně hodně snažíme. Případně nám sice vyloženě nevadí, ale přesto se najdou momenty, kdy nám příšerně lezou na nervy. Důvody můžou být všelijaké, ovšem většinou je to pro jejich chování nebo třeba přílišnou dokonalost v jednom či více ohledech. Rozhodla jsem se proto všechny protivné nešvary knižních postav, nebo knížek jako takových vzít na paškál a čas od času vám o nich něco povím. Začneme specifickou kategorií knižních detektivů.
Nebudu předstírat, že jsem odborník přes detektivky. Nejsem. Mezi žánry, které čtu, zaujímají velmi okrajové postavení, přelouskám jich jen pár do roka. A taky vám klidně řeknu, proč tomu tak je. Nemůžu vystát detektivy. Tedy... já je vlastně mám docela ráda. Jen jejich myšlenkové pochody jsou často nad mé chápání. Obvykle disponují naprosto bezchybnou dedukcí, vidí věci, kterých si běžný smrtelník nevšimne a ještě navrch jsou vyzbrojeni tak dokonalým instinktem, že zločinci proti nim prostě nemají šanci. A že se chudáčci pořádně snaží. A víte, co je na detektivech snad úplně nejhorší? Že se k vyšetřování a následnému rozlousknutí vraždy dostanou vlastně spíše náhodou. Jako by všichni zlosyni na světě čekali, až se nějaký slavný detektiv ocitne poblíž a teprve potom začali páchat zvěrstva. Nebo že by detektivové měli takovou smůlu a pokaždé se ocitli v nesprávnou dobu na nesprávném místě?
Jaký je vlastně takový klasický prototyp detektiva? Obvykle jde o člověka, který nemá nic moc na práci nebo, pokud tedy náhodou práci má, je to nebetyčná nuda, která přímo volá po troše vzrušení. A co čert nechtěl - objeví se zajímavý případ, který policie nedokáže za žádnou cenu rozlousknout. (Taky už jste si všimli, jak často soukromí detektivové dělají z policistů pitomce?) Ovšem není třeba zoufat, protože pan geniální detektiv je tady, aby zachránil situaci. Pravidelně je o krok napřed, všímá si detailů, které policistům unikly nebo jim nepřikládali důležitost, a navrch dokáže všechny dílky pospojovat v hlavě tak bryskně, že obyčejný smrtelník nemá šanci jeho myšlenkové pochody odhalit.
Aby to však nepůsobilo, že detektivové jsou perfektní myslitelé bez jediné chybičky, obvykle mají nějaký problém či nectnost, k nimž se nezřídka řadí opiáty a návykové látky všeho druhu. Cigarety či doutníky patří ke standardu, stejně tak sklenka či dvě kvalitního koňaku. A pokud je třeba mysl povzbudit skutečně výrazně, pak pomůže opium, kokain či heroin. Ač to může znít šíleně, většina slavných detektivů jsou buď narkomani, nebo alkoholici. Případně obojí.
Podívejme se teď na samou klasiku detektivního žánru - tedy k Arthuru Conanu Doylovi a Agathě Christie. Právě pod jejich perem se zrodili ti nejslavnější vyšetřovatelé, kteří inspirují tvůrce dodnes. Své o tom vypovídá neskutečné množství filmových, seriálových i divadelních adaptací. Nemluvě o literárních inspiracích, kterou současní autoři detektivek rozhodně nezapřou. Čím to, že právě Sherlock Holmes, Hercule Poirot a slečna Marplová se stali tou nejproslulejší vyšetřovatelskou trojicí? Vždyť první je arogantní narkoman, druhý zhýčkaný požitkář a třetí ctihodná stará panna z provinčního městečka, která neustále strká nos tam, kam nemá. O jejich vzdělání toho moc nevíme, vlastně toho moc nevíme ani o nich samých, ale přesto se vždy znovu necháme okouzlit jejich neotřelými vyšetřovacími metodami, díky nimž dokážou zarazit vlnu zločinnosti v místech, kde se právě nacházejí, a navrch udělat idioty z celého policejního sboru. Každý k tomu používá trochu jiné metody, ale všechny jsou stejně efektivní. Jen škoda, že zatím nikdo nepřišel s knihou, kde by se ti tři setkali, mohlo by to být velmi zajímavé čtení.
Nechci házet všechny detektivy do jednoho pytle, ale ruku na srdce - už jste se setkali s nějakým, který by byl s prominutím pitomec a případ vyřešil jenom s notnou dávkou štěstí, případně pomocí přátel? Jistě, najdou se i specifičtí vyšetřovatelé, například inspektor Juve, který svůj život zasvětil snaze o dopadení Fantomase, ovšem tento tajemný patron ho pokaždé vypeče, to je však spíš výjimka z pravidla. Správný detektiv totiž idiot být nemůže. (Není-li ovšem příslušníkem policie, kterou naše milé soukromé očko vždycky na hlavu porazí, v takovém případě pitomcem být musí.)
Jak to tedy je s těmi správnými vyšetřovateli? Obvykle myslí jiným způsobem, než devadesát devět procent populace. Všímají si naprosto nepodstatných detailů, které ostatním zůstávají skryty, ale které se nakonec ukážou jako životně důležité. A z těchto střípků pak na základě bezchybné dedukce sestaví krok za krokem průběh zločinu. Na konci všichni jen uznale přikývnou a případ může být šťastně smeten ze stolu. Genialita zvítězila. Už chápete, proč tak strašně nesnáším detektivy?
Abych to zase nepřeháněla, ve skutečnosti mi geniální detektivové zas tolik nevadí. Dokonce už jsem se při čtení o jejich dobrodružstvích zbavila komplexu méněcennosti, protože Sherlock Holmes je zkrátka jen jeden a v mých očích to není člověk, ale android s počítačem namísto mozku. :D Takže detektivky nezavrhuju, dokonce si jednou za čas i nějakou ráda přečtu, ale mým preferovaným žánrem se asi nikdy nestanou. Kdo by totiž vydržel ten příval geniality, nad nímž zůstává rozum stát?
Žádné komentáře:
Okomentovat