Dějiny se neustále opakují a vracejí v kruzích, často se v nich skrývá symbolika na první pohled těžko postřehnutelná, ale při bližším pátrání poměrně jasná. Někdy je až zarážející, jak moc se může historie promíchat se současností a jak výrazný vliv a dopady může mít na životy úplně obyčejných lidí...
Tomáš má čerstvě po maturitě a nastupuje na vysokou školu. Dochází k tomu v době nejtužší normalizace, kdy sovětská vojska už pevně zakotvila na našem území, ale přesto, nebo možná právě proto, mají soudruzi tendence pořádně pouštět hrůzu. Všichni by proto lidově řečeno měli "držet hubu a krok" a moc si nevyskakovat. Tomáš je poučen rodiči, především matkou, že na sebe nemá zbytečně upozorňovat, a snaží se tomuto pravidlu nezpronevěřovat. Občas je to ovšem pořádně těžké.
V rámci studia českých dějin se studenti věnují Janu Nepomuckému, jehož exhumace právě v té době probíhá v Národním muzeu pod vedením profesora Vlčka. Ačkoliv výzkumný tým se nesnaží nic zatajovat, alespoň prozatím, studenti tak úplně nevěří, že se nakonec dozvědí pravdivé informace. Tomáš se svými přáteli se proto rozhodnou ponořit do osudů Jana Nepomuckého pořádně hluboko na vlastní pěst, aniž by tušili, jaké to pro ně bude mít následky...
Příběh je vyprávěn ve dvou časových rovinách. Ta první, výrazně delší, se odehrává na počátku 70. let v Praze a mapuje několik prvních týdnů zimního semestru roku 1972. Ta druhá je blíže nespecifikovaná současnost. Příběh odehrávající se v minulosti je psán v er formě z pohledu různých postav, přičemž nelze úplně říci, která převažuje, protože značný prostor má Tomáš, ovšem rovněž jeho spolužačka Táňa nebo vyučující předmětu o Janu Nepomuckém. Díky tomu má sice tato vyprávěcí rovina dosti mozaikovitou strukturu, jednotlivé střípky do sebe však perfektně zapadají a prokreslují děj, takže čtenář má mnohem hlubší vhled do dění, než kdyby vyprávěla jediná osoba. Příběh ze současnosti je napsán v ich formě, vypravěčem je blíže nespecifikovaný muž, otec od rodiny, který pomáhá s péčí o starou bláznivou příbuznou. Při svých setkáních s ní postupně rozkrývá její osudy a dozvídá se kousky jejího osobního příběhu a jeho tragiky.
Příběh má svižné tempo, svou výstavbou připomíná téměř thriller. Autor popisuje především normalizační každodennost a banalitu studia na vysoké škole. Zároveň však poukazuje na zvrácenost doby i systému, v němž víra s komunistické ideály byla mnohem víc, než jakákoliv vědecká či odborná erudovanost. Studenti historie, o nichž příběh pojednává obzvlášť, se už z pozice svého studijního oboru ocitají na velmi tenkém ledě. Posláním historika je totiž odkrývat pravdu. Co si však počít, když je skutečnost nežádoucí, protože odporuje dobovým ideálům? Román velmi dobře vykresluje dobu, v níž pravda byla to, co se za ni Strana rozhodla označit, a modelovala se podle ambicí jednotlivců. Jednotlivé charaktery jsou bohužel až zvráceně přesné, navíc do jisté míry odrážejí i dnešní realitu.
Román Legenda o jazyku je zejména románem o hledání pravdy ve světě, který jí ani v nejmenším nepřeje. Potvrzuje tezi, že pravdu má každý svou a jsou to autority, kdo ostatním vštěpují tu jedinou správnou. Rankov zároveň v románu pracuje s prvkem náhody, nečekaných souvislostí a nepředvídatelných okolností. Vyprávění je velmi dobře vystavěné, čtivě napsané a nepostrádá myšlenku, v mnoha ohledech je dokonce velmi překvapivé. Neodmyslitelnou přidanou hodnotou jsou navíc paralely mezi dějinami (staršími i těmi novými) a současností. Jedná se o skvělý příběh předestírající závažná témata, ovšem napsaný lehkou rukou.
Žádné komentáře:
Okomentovat