Roland Schimmelpfennig - Jednoho jasného mrazivého rána v lednu na začátku 21. století

Představte si, že sedíte v autě, jedete domů a najednou se kvůli nehodě zaseknete v koloně. To by asi nebylo nic až tak neobvyklého, kdybyste se nenacházeli 80 km od Berlína a po krajnici kolem vás se poklidně neprocházel vlk zcela zjevně směřující do hlavního města. Co si divoké zvíře počne ve velkoměstě, když by se správně mělo stranit lidí? A je to vůbec důležité? 

Roland Schimmelpfennig na stránkách své prozaické prvotiny nerozehrává žádný jednotný příběh, nedočkáte se vlastně ani vypointované dramatické výstavby nebo prvků magického realismu, na něž jsme zvyklí z autorových dramat. Román, byť toto označení je v tomto případě poněkud zcestné, je souborem desítek dílčích epizoda za života několika postav, o nichž se těžko hovoří jako o charakterech. Všechno jsou to totiž lidé tak trochu zoufalí z vlastního života, kteří netuší, co si s ním počít. 

Přestože próza má krátký rozsah, je bohatě zalidněna nejrůznějšími typy někdy trochu zvláštních existencí. Narazíte na polské přistěhovalce vykonávající nepříliš kvalifikované práce, ztroskotané umělce, teenagery prchající z domova, alkoholiky, majitele večerky… Na první pohled nemají vůbec nic společného, přesto se jejich osudy podivně proplétají. Drobný krok jednoho výrazně ovlivňuje chování druhého, i když se třeba vůbec nepotkají. Jedno však přeci jenom spojuje všechny – brázdí ulicemi Berlína a snaží se zaplašit vnitřní neklid, který jim nedává spát. 

Schimmelpfennig píše v krátkých kapitolách a neustále skáče z místa na místo a od postavy k postavě. Ve čtenáři se tak výrazně utvrzuje pocit vykořeněnosti postav nespokojených se svým údělem, ale zároveň neschopných na tom něco změnit. Utíkají sami před sebou a namlouvají si, že kdyby svůj život změnily, začaly se trochu snažit, bylo by jim líp. Zároveň však nejsou ničeho podobného schopny. Utápí se v pocitu neuspokojení, plácají se ve svém vlastním životě a nemají ani to nejmenší ponětí, co změnit, aby jim život opět začal dávat smysl. Autor vykresluje relativně přesný obrázek dnešní společnosti, v níž se často ženeme za chimérami, aniž bychom se zastavili a zamysleli se, co nás vlastně ve skutečnosti dělá šťastné. Podobně jako Schimmelpfennigovy postavy se plácáme sem a tam a marně se snažíme dát našemu životu nějaký smysl. Tím spíš, že svět jako celek se jeví absurdně a nesmyslně. 

Próza Jednoho jasného mrazivého dne… by se zároveň dala označit za literární opus o Berlínu. Právě toto město je totiž hlavní spojnicí mezi jednotlivými aktéry příběhu. Potulují se v jeho ulicích, křižují náměstí i podchody, a přestože se kolem nich rozprostírá řada krásných zákoutí, vlastně je nevidí. Schimmelpfennig je všechny představuje jako povrchní pozorovatele, kteří možná zaznamenají název ulice, ale už ne výstavnost domů, které ji lemují. Vlk, který se objevuje na začátku příběhu a postupně se propracovává až do Berlína, funguje jako metafora k jednotlivých postavám. Jsou to vlastně vlci samotáři ztracení v prostředí, kam nezapadají, a marně pátrající po svém místě ve světě a mezi lidmi, kteří by byli ochotni a schopni je přijmout takové, jací jsou. 

Jednoho jasného mrazivého dne… vlastně není příběhovou prózou, spíše pocitovou. Nedá se tu příliš hovořit o ději či vývoji charakterů, protože text je spíše koláží jednotlivých střípků životních osudů postav. Čtenář neví nic o jejich minulosti ani budoucnosti, je vržen do jejich přítomného okamžiku a prostřednictvím krátkých, až filmových obrazů je může chvilku sledovat. Je proto třeba předem počítat s tím, že se nedočkáte příběhu, ovšem po dočtení ve vás bude silně rezonovat pocit vykořeněnosti dnešní společnosti, ztráty životního smyslu a zoufalé neschopnosti cokoliv na tom změnit. Schimmelpfennig prezentuje velmi pesimistický, ale přitom děsivě pravdivý obrázek.