Má ještě vůbec smysl psát? aneb má cesta blogerky

Poslední dobou se zase vyrojily články o tom, jestli se dnešnímu blogerovi vůbec vyplatí psát články. Zvlášť na knižním poli. Čtenost totiž dlouhodobě klesá, recenze nikoho nezajímají a komunita se proto ve velkém přelévá na momentálně progresivnější platformy, jako je Instagram. Je to asi naší zrychlenou, možná až lehce uspěchanou dobou, která dlouhým článkům nepřeje. Copak není snazší při čekání na autobus nebo tramvaj rychle prolétnout feed na Instagramu, když mozek je schopen obrázek zavnímat během zhruba vteřiny? A to je vědecky prokázáno. Na druhou stranu, když píšete o knížkách, tak nějak předpokládáte, že vaši čtenáři reálně čtou. Nikdo totiž nejde na knižní blog, aby se koukal na obrázky. Spíš ho zajímá něčí názor na konkrétní titul. Jestli se ho dozví, nebo se dozví vůbec něco krom spoilerů, to už je věc druhá.



Úroveň blogerů je kolísavá, ale tak je to asi se vším. Narazíte na lidi, kteří píšou chytré články o zajímavých věcech, dovedou vás pro knihu nebo cokoliv jiného nadchnout a poskytnou vám víceméně ucelený obrázek o knize. Narazíte však také na takové, kteří podrobně rozeberou děj včetně veškerých zvratů a zápletek a na závěr přidají větu o tom, jestli se jim kniha líbila nebo nelíbila. Na druhou stranu, od blogové komunity asi nemůžete čekat profesionální recenze a odborné rozbory. Všichni jsme tak nějak amatéři, psaní nás obvykle nikdo neučil a ruku na srdce, kolik z nás má reálně vzdělání v oboru? Když se to vezme kolem a kolem, většina blogerů jsou prostě jen nadšení čtenáři, kteří se chtějí podělit o svůj názor. A myslím si, že ta radost z psaní a sdílení, by měla být v rámci komunity tím hlavním. 

Udělejme si teď takový malý výlet do historie. Když jsem začínala blogovat, potácela jsem se kdesi na pomezí dětství a puberty. Chodila jsem v té době na osmiletý gympl a nijak zvlášť to tam nemilovala. Vždycky jsem totiž byla ta divná holka, co zrovna dvakrát nezapadá, nedokáže se naladit na svoje vrstevníky a nejradši tráví čas sama. Moc tomu nepomáhal ani fakt, že jsem do školy dojížděla a na večerní procházky se spolužáky po městě a nějaké družení jsem prostě neměla kdy. V té době ještě moderní platformy jako Facebook nebo nedejbože Instagram ani neexistovaly. A pokud ano, rozhodně se nevyužívaly tolik, jako dneska. Když nad tím tak uvažuju, Facebook mi sotva pár dní zpátky oznámil, že už jsem na něm strávila přesně dekádu. To znamená, že tam funguju kratší dobu než v blogosféře. :D

Moje první blogovací pokusy za moc nestály. Co si budeme nalhávat, bylo mi zhruba dvanáct a vlastně jsem vůbec netušila, o čem bych chtěla psát. Z toho důvodu většina mých pokusů skončila dost neslavně. Obvykle jsem napsala tak jeden dva články, načež jsem usoudila, že to nemá smysl a blog zase smazala. Vzpomínám si, že jsem tenkrát ani nefungovala na doméně blog.cz, která tehdy jednoznačně vedla, nýbrž na něčem přes Seznam. Kde jen ty časy jsou...

Přeskočme všechny pokusy o dívčí blogísky, které zmizely v propadlišti dějin, a přesuňme se časem do roku 2007. Tehdy jsem se rozhodla pro obrovský krok a poprvé si založila blog pod hlavičkou blog.cz. Tehdy ho využívali úplně všichni, nebo aspoň ta část blogerů, které jsem pravidelněji sledovala. A protože to bylo v době vrcholící pottermánie, kdy všichni nedočkavě vyhlíželi závěrečný díl série, nenapadlo mě nic lepšího, než se dát na psaní fan-fiction. Ale buďme k sobě upřímní, který fanoušek Harryho Pottera si někdy nezkusil napsat aspoň kraťulinkou povídku z tohohle prostředí? :D Nakonec mi tohle psaní vydrželo zhruba dva roky. Přestala jsem tak nějak samovolně, protože horečka kolem brýlatého čaroděje pomalu opadala a já už ve vymýšlení dalších pokračování svých příběhů neviděla smysl. Blogu jsem se ale úplně vzdát nechtěla. Takže se zrodil nápad psát o knížkách...

Moje první knižní recenze vyšla tuším v roce 2009 a byla na Židovku z Toleda, poměrně klasický historický román, který jsem tehdy četla ani netuším proč. Tím se můj blog začal pomalu, postupnými krůčky přetvářet v ryze knižní. Recenzí přibývalo, přišly první spolupráce s nakladateli, začala jsem ve výrazně větší míře nakupovat knížky. Různě jsem experimentovala se svým stylem, uvažovala, jak bych měla recenze psát a sérií pokusů a omylů si vypracovala určitý styl. Vždycky jsem se snažila přistupovat ke čtení zodpovědně a věnovat všem knížkám stejnou pozornost, bez ohledu na to, zda šlo o moje vlastní knihy nebo ty zadarmo.

Všechny knížky, které mi kdy od nakladatelů či autorů přišly, jsem poctivě přečetla a zrecenzovala. Bylo to časově náročné, nicméně já si vždycky vážila každého, kdo ve mně vložil svou důvěru a přál si slyšet můj názor. A protože nerada říkám ne a nikdy nechci nikoho zklamat, recenzních výtisků knih přibývalo. Postupně jsem se tak dostala do fáze, kdy mi chodilo tolik knih, že jsem je nestíhala číst. Tehdy jsem čerstvě nastoupila na vysokou, přibyly mi mraky povinné četby a odborných knih a já si najednou začínala připadat pod tlakem. Ze čtení se pro mě vytratila radost. Najednou mi došlo, že čtu knížky primárně proto, že musím, jelikož se ode mě čeká. A že postrádám svobodu vybrat si, co a kdy přečtu. Z mého okolí zazněly návrhy, ať se na blog vykašlu, ovšem k tomu jsem se nedokázala odhodlat. Namísto toho jsem omezila spolupráce. Protože věřte mi, knížky zadarmo nejsou všechno. A za ty nervy se stíháním termínů a permanentním stresem, kdy se čtení z radosti mění v povinnost, to vážně nestojí.

Influencer marketing je dnes na vzestupu, protože sociální sítě mají ohromnou sílu a firmám se vyplatí investovat do propagace skrz jejich uživatele. Nakladatelé nejsou výjimkou. Pokud člověk s několika tisíci sledovatelů zmíní nějakou knížku, dostane se informace o ní k mnohem většímu počtu lidí, než jen pomocí běžných reklamních kanálů. Ne každý influencer však má dostatečný vliv, tím pádem ani není pro firmy dostatečně zajímavý. Zakládat proto knižní nebo jakýkoliv jiný blog s vidinou produktů zadarmo, je nesmysl. Jednak to nebude mít kýžený efekt, jednak to vždycky bude poznat. Blogování by měla být primárně zábava. Pokud se jednou dopracujete do situace, kdy vás uživí, jenom dobře. Ale nejde to hned a vyžaduje to spoustu tvrdé práce.

Když se podívám sama na sebe, jsem tak trochu blogovací dinosaurus. Měla jsem období, kdy jsem psala míň a jiná, kdy jsem toho dokázala nadatlovat mraky. Až do letošního léta jsem fungovala na blog.cz pořád s tím samým blogem, který jsem založila někdy v patnácti. Jsem totiž stará konzerva, která se jen nerada rozhoupává k zásadním změnám. Když ovšem blog.cz začal tak trochu stávkovat a dlouhodobě nefungovat (což trvá dodneška, jen tak mimochodem), byla to poslední kapka do poháru mé trpělivosti. Někdo by se možná v ten moment na blogování s konečnou platností vykašlal. Ne tak já. Místo toho jsem si zřídila blog nový a pracně na něj všechny recenze přesunula. Což mi jen tak mimochodem zabralo celé léto, vzhledem k tomu, že těch recenzí jsem za deset let zvládla vydat kolem pětistovky.

Proč vlastně pořád ještě bloguju, i když vím, že se čteností to není nejslavnější? Prostě proto, že mě to baví a naplňuje. Ráda se s ostatními dělím o svůj názor na knížky nebo divadelní představení a vlastně díky tomu dělám to, co jsem chtěla celý život. Píšu. A i když čísla čtenosti se nepohybují ve stovkách a na jiných svých kanálech mám mnohem větší zásah, prostě se nedokážu blogu vzdát. Dneska je totiž součástí toho, kým jsem. Můžete mě mít za blázna a grafomana, někdy si to o sobě myslím taky :D, ale to jsem prostě já. Cvok do knih, kterého blog už provází životem tak dlouho, že by bez něj žila v jeho životě díra. Tak se nechme překvapit, co přinese budoucnost.