Podzim je tady

Říká se, že lidé mají rádi období, ve kterém se narodili. Já přišla na svět v září a tuhle teorii můžu potvrdit. Jsem totiž obrovským milovníkem podzimu. Možná ne všech jeho aspektů, ale přesto jde o období, které je mi podivně blízké. Uchvacuje mě jeho charakter, barevnost a vlastně celková atmosféra. Ten pocit, že léto už je za námi, ale do zimy je pořád ještě daleko. A že se všechno tak nějak zklidňuje.

Děti většinou nemají podzim zrovna v lásce, protože po dvou měsících prázdnin pro ně znamená návrat ke školní rutině. Letní svobodu najednou nahradí přísný harmonogram rozvrhu a kroužků, kterým je třeba se řídit, opět je nutné vstávat brzo ráno a víkendy nejsou ani zdaleka dostatečně dlouhé. Myslím, že jsem to tak jako malá holka měla taky, prázdniny prostě nedokázalo nic nahradit, ale krom nutnosti chodit do školy jsem si podzim užívala. Všechno to spadané barevné listí, čerstvě uzrálé ovoce lákající k utržení přímo ze stromu, kaštany, z nichž můžete vyrábět zvířátka... Zrovna nedávno mi cestou do obchodu spadl kaštan málem na hlavu. Té šlupky jsem se pochopitelně dost lekla, ale kaštan jsem potom sebrala a dala si ho do kapsy jako takový talisman. A skoro jsem zatoužila vzít si vývrtku a použít ho jako základ pro nějaké pěkné zvířátko. :)

Z kaštanů jsem ve škole, a vlastně i s mamkou doma, každoročně něco vyráběli. A taky se sbíraly, za což jsme si mohli vydělat nějakou drobnou korunku. Což pro mě znamenalo každoroční dilema - budu mít radši dvacku do kasičky, nebo malou kaštanovou zoo? Obvykle vítězila moje touha po rukodělné činnosti, takže v kuchyni na ledničce pak postávaly všemožné potvůrky, kterých mamka neměla to srdce se zbavit. A když už je přeci jen vyhodila, tak potají, abychom o tom se ségrou nevěděly, jinak by nám to přišlo líto.

Při zpětném pohledu mamku docela obdivuju, že nám všechny ty kaštanové příšerky trpěla a ještě je s námi obětavě vyráběla. Ono najít ty správné kousky s ideální velikostí a tvarem, které budou pasovat na dokonalou žirafu, slona, jelena... prostě co chcete, rozhodně není jen tak. Řada kaštanů se navíc musela rozřezat na menší kousky a opatřit dírkami. Což byla s kuchyňským nožem a vývrtkou práce často životu nebezpečná. O tom, že nalámat špejle přesně na stejně dlouhé části, aby se náhodou zvířátka nekácela nebo nepajdala, byl úkol takřka nemožný, ani nemluvě. Jak o tom tak přemýšlím, skoro bych se do toho pustila znova jen pro tu legraci, že je mi sice o dvacet víc a mám vlastní domácnost, ale vlastně disponuju týmiž nástroji jako tehdy moje mamka.

Krom kaštanů si z dětství vybavuju taky hrabání listí na dědově zahradě. Moji prarodiče totiž mají, nebo spíš v té době měli, na zahrádce spoustu listnatých stromů, které na podzim opadávaly. A jak mě tak ségru vždycky bavilo vzít si od dědy z garáže hrábě a uklízet listí do úhledných kupek. Ten pocit, když se pod nánosem barevných, často spíš hnědých lupenů objevil zelený koberec trávy, byl jednoduše k nezaplacení. Je ovšem pravda, že nás tenhle úklid stál docela dost přemlouvání. Děda si totiž do dneška rád dělá věci sám a po svém, tudíž představa, že by někdo pohrabal zahradu, nedej bože nějakým vlastním stylem, se mu dost příčila. Většinou musela zasáhnout mamka nebo babička, aby nám ty hrábě půjčil a nechal nás, ať se zabavíme. Jestli si potom to listí z kupek zase rozházel a pohrabal po svém, už nevím a radši ani vědět nechci. :D

Barevné listí je pro mě vlastně dodnes jedním ze symbolů nastupujícího podzimu. Ten moment, kdy se léto už definitivně vzdává vlády, vždycky poznáte. A není to jen o stromech, které se ze své jasně zelené převlékají do teplých žlutavých a načervenalých odstínů. Vzduch je najednou cítit jinak, objevuje se v něm sotva postřehnutelný závan pozdní sklizně, posledních táboráků, ranních mrazíků a plískanic. I sluníčko jako by svítilo novým způsobem, trochu měkčím a unavenějším. Už to není to ostré a oslepující světlo nekonečných letních dnů, ale ani studené a nenápadné přítmí dlouhých zimních podvečerů. Spíš jako by se obojí spojilo dohromady, takže vás hladí teplé paprsky s přídechem tajemna. Pořád ještě je dost pěkně na procházky do přírody i toulky městem, ale zároveň na vás nikdo nekouká s despektem, když se rozhodnete radši zavrtat pod deku a dopřát si pár stránek knížky nebo epizodu seriálu a hrnek horkého čaje.

S podzimem mám ale spojenou i spoustu dalších věcí. Třeba mámin štrůdl, který vždycky pekla z jablek, která dostala od dědy. Anebo svoje první pokusy se samostatným pečením, kdy jsem se pouštěla do jablečných koláčů na všechny způsoby. Vzhledem k tomu, že většinu z nich peču dodneška, to nebyly pokusy až tak tristní. Taky si vybavuju máminy švestkové knedlíky, i když tohle ovoce preferuju v jeho surové formě, a mandarinky, které se najednou všude objevily a které nám dávali ve školní jídelně jako dezert po obědě. O tom, že pak často posloužily jako náboje do bitek na školním dvoře, raději pomlčím.

Podzim pro mě má přídech nostalgie, ale přitom jsem ho vlastně vždycky brala jako symbol nových začátků. Skoro mi připadá, že všechny skvělé věci, které se v mém životě staly, se odehrály na podzim. Ať už šlo o nástup na gympl, později na vysokou, na brigádu v divadle... Vlastně, možná trochu paradoxně, je pro mě podzim symbolem nových začátků. A už teď jsem moc zvědavá, jaké další na mě někde v budoucnosti čekají. :)