Opisy

Autor: Štěpán Tretiag, Lukáš Černý a kol.

Premiéra: 8. 4. 2019
Uvádění: pavlačový dům Za Poříčskou bránou 7, Praha

Režie: Štěpán Tretiag



Hrají: Andrea Berecková, Vojtěch Bartoš, Kateřina Dvořáková, Jakub Hojka, Adam Krátký, Jiří Šimek

Délka představení: 2 h

Útulná kavárna a v ní pět hostů. Někteří z nich se neznají, jiní si jsou navzájem blízcí. Každý však skrývá nějaký osobní příběh, který by stálo za to vyprávět. A právě proto je zde přítomen Spisovatel. Anebo možná spíš Opisovač. Člověk, který si půjčuje životy jiných a opisuje je do svých románů. Co je vlastně zač? A jak celé tohle psaní vlastně funguje?

Skupina Pomezí přišla s dalším imerzivním projektem a vrací se do prostředí starého vybydleného domu na Florenci, kde před pár lety spustili svůj první projekt s názvem Pomezí. Zatímco pro něj však využívali takřka celý dům, jejž proměnili v zapadlou pohraniční vísku, ve své nové inscenaci si vystačí s prostorem výrazně skromnějším. Celá hrací plocha sestává ze zhruba deseti pokojů, v nichž se pohybuje celkem pět herců - náš Opisovač a čtyři jeho experimenty. I přes omezený hrací prostor a malé množství postav je však poměrně složité se v představení zorientovat. A především pochopit, o co v něm vlastně jde. Mnoho nápověd neposkytne ani prostředí, jelikož je sice scénograficky zajímavě řešeno, ale není na něm mnoho co zkoumat.

Inscenace je velmi impresionistická a téměř se v ní nemluví. Postavy spolu jen sem tam prohodí slovo, k jakémukoliv smysluplnému dialogu mezi nimi dochází zcela výjimečně. Divák se o nich téměř nic nedozví. Netuší, co jsou zač, nezná jejich jména. Stává se účastníkem čehosi, co si jen těžko dokáže interpretovat. I sám imerzivní rozměr představení je velmi úzce okleštěn, jelikož jediný, kdo aspoň do určité míry interaguje s diváky, je Opisovač. I tak se však omezuje na prostá gesta jako je vyzvání ke vstupu do místnosti nebo naopak jejímu opuštění. Divák si tak sice může zcela svobodně vybrat, kterou postavu bude sledovat, necítí se však vtažen do příběhu.

Opisovač je stylizován do pozice jakéhosi terapeuta, možná i psychologa. Do jeho ordinace chodí lidé zcela dobrovolně a z vlastní vůle. Svlečou se do spodního prádla, uvelebí se na lenošce a následně začne jejich sezení. Každý z přítomných reaguje na tuto neobvyklou situaci trochu jinak, nikdo se však necítí příliš komfortně. Postavy netuší, co mají od Opisovače čekat, protože jim nedává žádné vodítko, dovoluje jim, aby se svobodně projevily, pouze občas si něco načmárá do notesu. Právě tyto poznámky jsou jediným vodítkem k uchopení inscenace. Nezaručím vám, že na jejich základě příběh rozklíčujete, osobně mám dokonce za to, že příběh vlastně ani neexistuje. Pokud si však dáte tu práci a pročtete si papíry, které Opisovač lepí na stěnu svého ateliéru, třeba pochopíte, co se vám inscenace snaží říct.

Tak trochu se to nabízí už samotným názvem, Opisy jsou vlastně o psaní, o tvorbě postav, o rozdílech mezi realitou a fikcí. Diváci jsou vtaženi do Opisovačova podvědomí a jeho fantazie, kde on je loutkovodičem a jeho postavy loutkami, s nimiž se dá manipulovat. Inscenace je vizuálně zajímavá a má slušný nápad, její největší slabinou je však obtížná uchopitelnost. V podstatě se jedná o bezcílné pobíhání sem tam, během něhož divák sbírá střípečky informací a snaží se jim dát smysl. Což se mu bohužel ne vždy podaří. Ve výsledku tak odchází s pocitem absolutního zmatku a nenaplněných očekávání.

Opisy nejsou špatné, jen možná až přehnaně impresionistické. Jakási pocitovost v nich hraje prim, schází jim příběh i návod, čeho by se měl divák chopit, aby inscenaci pochopil. Jsem ráda, že jsem měla šanci představení vidět, protože mě tenhle druh divadla baví, zároveň jsem však přesvědčená, že Pomezí už připravilo i výrazně lepší projekty.