O vzdělání se mluví poslední dobou čím dál častěji. Především se neustále přetřásá, jak je český vzdělávací systém zkostnatělý a absolutně neschopný připravit mladé lidi do života. Padají argumenty ze všech stran, přičemž pravda zůstává někde na pomezí. České vzdělávání není vyloženě špatné, najdete na něm řadu pozitiv. Má však také svá negativa. A ty mnohdy v diskuzích převáží.
Když se vrátím do svých školních let, musím uznat, že mezi mými učiteli byla řada odstrašujících případů, a to mnoha různých druhů. Setkala jsem se s učiteli znuděnými svou prací, kteří sice měli plnou hlavu vědomostí, ale nedokázali je adekvátním způsobem předat; s jinými, kteří si zřejmě spletli obor, protože nejen že byli v učebnici tak o dvě kapitoly před námi, ale navíc ani nebyli schopni nic pořádně vysvětlit; a ještě dalšími, kteří za svůj životní cíl považovali své žáky co nejvíc urážet a zesměšňovat. Z většiny svých vyučujících jsem ale měla pocit tiché rezignace. Připadalo mi, že pokud někdy v životě chovali ke svému povolání lásku a entuziasmus, už je to dávno opustilo, a teď se jenom marně snaží nějak si vydělat na živobytí.
Pocházím z malého města, tudíž možností vzdělávání tam zas až tolik nemáte. U nás byly čtyři základky, takže logicky jste nastoupili na tu nejblíž vašemu bydlišti, pokud jde o střední školu, byli jste vázáni zase tím, co bylo pokud možno v dosahu. Naši, a především mamka, by totiž nikdy nepřipustili, abych bydlela na intru. Ke svému štěstí, nebo možná smůle, jak se to vezme, jsem odjakživa byla zvídavé dítko, které ve škole vynikalo. Číst jsem uměla ještě před nástupem do první třídy, jelikož mě knížky odjakživa fascinovaly a prostě mě nebavilo čekat, až budou naši mít čas se mi věnovat a předčítat mi z nich. Takže jsem si tak nějak svépomocí poradila sama. Už na začátku školy jsem tudíž četla plynně a při hodinách čtení se pekelně nudila, protože na rozdíl od svých spolužáků jsem už měla celou stránku přečtenou pětkrát a oni se pořád mořili s prvním řádkem.
Nikdy jsem nebyla šprt, byť jsem si tohle označení mnohokrát vysloužila, spíš takové to přirozeně chytré dítě, které se o věci zajímá, zjišťuje si je a následně i pamatuje. Na základce a později i na gymplu jsem si kvůli tomu vytrpěla svoje. Nikdy jsem se nemusela moc učit, což je asi dobře, protože mě to nikdy moc nebavilo. Ráda se dozvídám nové informace a učím nové věci, jen jsem vždycky nenáviděla biflování věcí nazpaměť. Vždycky mi přišlo mnohem logičtější věci chápat a umět aplikovat nějaký abstraktní princip na konkrétní věc, než mít plnou hlavu dat, která stejně k ničemu nepotřebuju, a když na to přijde, vždycky si je snadno dohledám. Moje snaha věci pochopit ovšem narážela na snahu učitelů co nejvíc si zjednodušit práci. A tak místo aby vysvětlovali, proč něco funguje právě takhle, napsali na tabuli vzoreček a zapamatuj si ho, milý studente. Můj zájem o konkrétní předměty se tedy záhy měnil v tichou rezignaci, s níž jsem uvažovala, k čemu mi to kdy v životě bude. Vzdělávací systém ve mně totiž ubíjel jakoukoliv touhu o problémech přemýšlet a nalézat k nim řešení.
Problém našeho školství podle mě tkví především v tom, že uvízlo kdesi v dobách Marie Terezie, kdy za vrchol vzdělanosti bylo považováno umění citovat Bibli zpaměti. Učitelé, zvláště na malých městech, jako by nedokázali dostatečně reflektovat dobu, v níž žijeme, a způsoby, jakými nás všechny ovlivňuje. Už dávno neplatí, že co si nezapamatujete, budete muset hledat velmi složitými cestami. V době, kdy stačí otevřít Google a cokoliv si v něm pomocí několika kliknutí dohledat, poněkud postrádá smysl mít v hlavě telefonní seznam dat, vzorečků a dalších nepotřebných informací. Ano, jsou věci, které se jinak než nazpaměť prostě nenaučíte - třeba slovíčka v cizích jazycích nebo vyjmenovaná slova. K čemu ovšem v praktickém životě uplatníte třeba přesné datum bitvy na Bílé hoře? A když na to přijde, je pro vás užitečnější vědět, že se do sebe katolíci a protestanti pustili v neděli 8. listopadu 1620, nebo spíš jaké důsledky tahle bitva měla pro Čechy a jak moc ovlivnila celý vývoj našich dějin de facto do dneška?
Co na našich školách citelně chybí, je právě výuka v souvislostech. Dětem se neustále vnucuje penzum vědomostí, které se stále zvětšuje, bobtná a narůstá, ovšem praktické dovednosti zůstávají upozaďovány. Osobně mám za to, že je spousta prakticky využitelných znalostí, které by nám mohly školní předměty dát, jen kdyby se aspoň trochu chtělo. V digitálním světě, kde každý má snadný přístup k informacím všeho druhu, je přeci mnohem podstatnější umět rozlišit skutečné informace od fake news nebo podpořit svou vizi vhodnými argumenty. Ve chvíli, kdy si cokoliv můžete mrknutím oka dohledat, totiž ani tak nezáleží na tom, kolik toho víte, jako spíš, jestli své schopnosti dovedete prodat. Děti by se na školách měly učit spíše to, jak se správně prezentovat, představit svůj názor a argumentačně ho obhájit. Nemělo by vždycky záležet na tom, co je a co není pravda, ale mnohem spíš na využitých argumentech. Nemluvě o tom, že studenti by neměli být za svůj názor trestáni. Když to takhle řeknu, zní to možná zvláštně, ale ruku na srdce, kdo z nás se někde nesetkal s tím, že ve škole sdělil, co si o konkrétní věci myslí, načež mu učitel odpověděl: "Tak to ale vůbec není." Neměl by se vyučující mnohem spíše zamyslet nad tím, proč dotyčný student zaujímá právě toto konkrétní stanovisko a třeba podnítit diskuzi? Na jednu věc je totiž možné pohlížet řadou různých způsobů, často je to pouze otázka interpretace. Studenti by měli být vedeni k tomu, aby o věcech přemýšleli, nikoli trestáni výsměchem nebo odbýváni, pokud se adekvátně projeví. Vždycky si trochu nostalgicky vzpomenu na větu profesora Lamače ze seriálu My všichni školou povinní - Žák není nádoba, kterou je třeba naplnit, nýbrž pochodeň, již je třeba zapálit. Škoda, že se tímhle mottem moc lidí neřídí.
Problém školství je ovšem mnohem širší a vlastně leží už na pedagogických fakultách vysokých škol. Staří a zkostnatělí učitelé mají často pár let do důchodu, někdy v něm už dokonce jsou, ale nemá je kdo nahradit. Jen omezené množství těch, kdo nastoupí na pedagogickou fakultu totiž má v plánu skutečně začít učit. Pro některé je to jen přestupní stanice, než se dostanou na nějaký lákavější obor, jiní to berou jako únikovou možnost, jak vystudovat nějakou vysokou, a co to bude, už je jim vlastně fuk. Mladých a nadšených učitelů je málo a změny, které by mohli přinést našemu vzdělávacímu systému, tudíž zůstávají velmi omezené. Když se to však vezme kolem a kolem, ani mladí učitelé nemusí být nutně dobrými kantory, protože co jim nechybí na entuziasmu, to postrádají na zkušenostech. Často si nejsou jistí, jak vlastně s dětmi pracovat, a jejich touha po experimentech zmírá pod pohledy jejich starších kolegů na úbytě. Je to zkrátka začarovaný kruh.
A je tu ještě opačná strana barikády - rodiče. Přestože mnozí by nepochybně se změnou osnov a celkově vzdělávacího systému souhlasili, najdou se i takoví kteří urputně trvají na starých pořádcích. Oni se to přece v éře vlastní školní docházky taky museli učit, tak proč by se jejich potomkům mělo ulevovat? Někteří zacházejí tak daleko, že si na progresivní učitele buď anonymně, nebo klidně osobně stěžují. A ano, znám takové případy ze svého okolí. Snaha na jedné straně už dneska nestačí, je důležitá spolupráce rodičů a školy. Což ovšem někteří nechtějí pochopit.
Asi neexistuje žádná správná cesta, která by přinesla okamžité výsledky. Změny ve školství jsou během na dlouhou trať, nedosáhneme jich přes noc. Nedá se popřít, že náš vzdělávací systém má značné rezervy, na druhou stranu můžeme profitovat aspoň z toho, že je k dispozici všem a zadarmo. Na rozdíl od jiných států u nás za možnost chodit do školy a dostat kvalitní vzdělání nemusíte platit. Můžete namítnout, že s kvalitou je to všelijaké a budete mít pravdu, zároveň však nikdo nemůže tvrdit, že váš rodinný původ a zázemí jsou nějak determinující. Vzdělání ve všech stupních - od základního, přes středoškolské až po vysokoškolské - si můžete dovolit ať jste se narodili v rodině dělníků nebo milionářů. Není v tom rozdíl, uspět může každý. A myslím, že aspoň toho bychom si měli trochu vážit a být za to vděční.
Takže ano, školství rozhodně potřebuje reformovat a při troše štěstí se potřebných reforem i dočká. Můžu jen doufat, že moje děti si jednou ze školy odnesou víc, než pakel neužitečných informací, že budou připravenější pro život a nebudou odkázány na učení se praktických dovedností metodou pokus/omyl. I když i ta má něco do sebe. Prostě věřím, že se dokážeme v rámci vzdělávání posunout do jednadvacátého století. A snad v tom nejsem sama.
Problém školství je ovšem mnohem širší a vlastně leží už na pedagogických fakultách vysokých škol. Staří a zkostnatělí učitelé mají často pár let do důchodu, někdy v něm už dokonce jsou, ale nemá je kdo nahradit. Jen omezené množství těch, kdo nastoupí na pedagogickou fakultu totiž má v plánu skutečně začít učit. Pro některé je to jen přestupní stanice, než se dostanou na nějaký lákavější obor, jiní to berou jako únikovou možnost, jak vystudovat nějakou vysokou, a co to bude, už je jim vlastně fuk. Mladých a nadšených učitelů je málo a změny, které by mohli přinést našemu vzdělávacímu systému, tudíž zůstávají velmi omezené. Když se to však vezme kolem a kolem, ani mladí učitelé nemusí být nutně dobrými kantory, protože co jim nechybí na entuziasmu, to postrádají na zkušenostech. Často si nejsou jistí, jak vlastně s dětmi pracovat, a jejich touha po experimentech zmírá pod pohledy jejich starších kolegů na úbytě. Je to zkrátka začarovaný kruh.
A je tu ještě opačná strana barikády - rodiče. Přestože mnozí by nepochybně se změnou osnov a celkově vzdělávacího systému souhlasili, najdou se i takoví kteří urputně trvají na starých pořádcích. Oni se to přece v éře vlastní školní docházky taky museli učit, tak proč by se jejich potomkům mělo ulevovat? Někteří zacházejí tak daleko, že si na progresivní učitele buď anonymně, nebo klidně osobně stěžují. A ano, znám takové případy ze svého okolí. Snaha na jedné straně už dneska nestačí, je důležitá spolupráce rodičů a školy. Což ovšem někteří nechtějí pochopit.
Asi neexistuje žádná správná cesta, která by přinesla okamžité výsledky. Změny ve školství jsou během na dlouhou trať, nedosáhneme jich přes noc. Nedá se popřít, že náš vzdělávací systém má značné rezervy, na druhou stranu můžeme profitovat aspoň z toho, že je k dispozici všem a zadarmo. Na rozdíl od jiných států u nás za možnost chodit do školy a dostat kvalitní vzdělání nemusíte platit. Můžete namítnout, že s kvalitou je to všelijaké a budete mít pravdu, zároveň však nikdo nemůže tvrdit, že váš rodinný původ a zázemí jsou nějak determinující. Vzdělání ve všech stupních - od základního, přes středoškolské až po vysokoškolské - si můžete dovolit ať jste se narodili v rodině dělníků nebo milionářů. Není v tom rozdíl, uspět může každý. A myslím, že aspoň toho bychom si měli trochu vážit a být za to vděční.
Takže ano, školství rozhodně potřebuje reformovat a při troše štěstí se potřebných reforem i dočká. Můžu jen doufat, že moje děti si jednou ze školy odnesou víc, než pakel neužitečných informací, že budou připravenější pro život a nebudou odkázány na učení se praktických dovedností metodou pokus/omyl. I když i ta má něco do sebe. Prostě věřím, že se dokážeme v rámci vzdělávání posunout do jednadvacátého století. A snad v tom nejsem sama.
Žádné komentáře:
Okomentovat