Špetka nostalgie nad dýňovým latte

Nedávno jsem se stavovala ve Starbucksu na Pumpkin Spice Latte. Byla to moje první návštěva tohohle řetězce po strašně dlouhé době, a když jsem odcházela s kelímkem v ruce, přepadla mě lehká nostalgie. Vzpomněla jsem si na časy, kdy byl kelímek s kávou pravidelnou součástí mého studia a dýňovým latte jsem slavila nejen nastupující podzimní sezónu, ale každý další uplynulý týden nového semestru. Na jednu stranu to ještě není tak dávno, co jsem definitivně opustila školní lavice, na druhou mi to připadá jako doba tak trochu z jiného života...

Do Prahy jsem přišla po maturitě jako čerstvá vysokoškolačka. Tehdy jsem byla holka z malého města, která tak úplně nevěděla, co se sebou, ale bylo otevřená novým zážitkům, i když možná ne úplně připravená definitivně se odstřihnout od svého starého života. Najednou jsem se musela postarat sama o sebe, a to v mnoha ohledech. Rodiče mi platili kolej a přispívali na život, takže finance jsem řešit nemusela, nicméně to ještě neznamenalo, že nepřijdou problémy, kterými se budu muset zabývat. Byla jsem sama v cizím městě a na nové škole, kde jsem vůbec nikoho neznala a kde to chodilo dost jinak, než jak jsem byla zvyklá ze střední. Najednou jsem neměla jistotu, že když si nezapíšu nějaký termín, najde se někdo jiný, kdo na něj bude myslet, ani za mě nikdo nevyřídí potřebné pochůzky a zařizování. Nastal čas zvyknout si, že jsem možná na rodičích finančně závislá, ale to je taky to jediné, s čím mi můžou pomoct. Každodenní život a jeho úskalí už byly čistě v mé režii.

Když se ohlédnu těch sedm let zpátky, dochází mi, jak moc se toho pro mě v životě změnilo. Zvládla jsem získat dva vysokoškolské tituly, několikrát vyměnit práci, pokud do toho zahrnu i brigády, a především konečně zjistit, kdo jsem a co od života čekám. V osmnácti jsme totiž možná všichni oficiálně dospělí, ale to ještě neznamená, že se tak i cítíme. Abych byla upřímná, dneska je mi sedmadvacet a nepřipadám si ani o trochu dospělejší. Pořád čekám na ten moment, kdy si řeknu "Ano, teď už jsem skutečně dospělá", ale vlastně si nemyslím, že k němu dojde. Dospělost totiž přichází, aniž bychom si to uvědomovali. Nevrháme se do ní rovnýma nohama, neexistuje žádný přesný okamžik, kdy dospějeme. Ke každému tato zkušenost přichází jindy a v jiné podobě, může jít o velmi drsné uvědomění, stejně jako o nesmírně pozvolný proces, neexistuje žádná přesná šablona. Protože stejně jako je každý člověk samostatnou individualitou, je jiné i jeho dospívání. A jednoho dne si tak možná uvědomíte, že i když si tak ani trochu nepřipadáte, prostě dospělí jste.

Těch sedm let života v Praze mě hodně změnilo. Jistým způsobem připravilo o naivitu a často i o veškeré iluze, zároveň mě však posunulo na cestě života někam dál. Když jsem nastupovala na vysokou, Praha mě tak trochu děsila. Považovala jsem ji za džungli, v níž přežijí jen ti nejsilnější, a nedovedla jsem si představit, že právě tady bych jednou měla žít. Dneska mám Prahu tak hluboko pod kůží, že si neumím představit žít někde jinde. I když... tohle tvrzení je asi lehce nadnesené, nikdo neví, kam ho okolnosti zavanou a kde se jednou ocitne, nikdy neříkej nikdy. Budu to formulovat jinak - v tuhle chvíli pro mě Praha znamená zázemí a domov. Je to místo, kde jsem si vybudovala síť přátel a kontaktů, kde se cítím dobře a kam v tuhle chvíli jednoduše patřím. Co přinese budoucnost, to se teprve uvidí.

Všichni se pohybujeme v určitých sociálních bublinách, které se více či méně prolínají. Málokdy totiž patříme do jediné, spíše přecházíme mezi nimi a přizpůsobujeme se v závislosti na tom, s kým aktuálně mluvíme. Někým trochu jiným jsem v práci, někým trochu jiným s kamarádkami, někým trochu jiným na návštěvě u rodičů. Jsou to vlastně takové malé sociální bublinky, které dohromady tvoří jednu velikou bublinu. Problém je, že to často nevnímáme, dokud nás něco nedonutí čelit všední realitě a konfrontovat se s ní. Nejlépe se to ukazuje v případě voleb - kupříkladu neznáte nikoho, kdo by volil konkrétní stranu, ale ona přesto získala velmi slušné procento hlasů. Můžete nad tím kroutit hlavou, podivovat se, ale fakt je ten, že voliči s názorem diametrálně odlišným od toho vašeho existují. A je pro ně úplně stejně nepochopitelný váš názor, jako pro vás ten jejich. Zájem o politiku je dle mého taky jedním ze znaků dospělosti. Především to, že vám není lhostejné, kam bude naše země směřovat, ale chcete udělat maximum pro to, aby nabrala směr, který vám bude sympatický. Třeba to pokaždé nevyjde, ale od toho tu volby jsou jako svobodná možnost, jak vyjádřit názor.

Během vysoké a vlastně i po ní jsem se naučila spoustu věcí, které mě v životě posunuly někam dál. A možná si uvědomila věci, které jsem asi podvědomě věděla vždycky, ale naplno mi nedocházely. Kupříkladu, že existují věci, jichž bych se nedokázala vzdát, protože bych tím svůj život a potažmo i sebe o něco ochudila. A pokud po mně někdo chce, abych se jich zřekla, nebude nám to spolu fungovat. Taky jsem si vědoma toho, že mi dodneška dělá problémy říkat lidem "ne", protože nesnáším pocit, že někoho zklamu. Což je trochu problém a snažím se to odnaučit. Jediné, co odmítám rovnou, jsou věci, které jdou proti mému přesvědčení a neslučují se s mým morálním či jiným přesvědčením. Můj další problém je, že nemám v lásce změny. Jsem ve své podstatě konzervativní člověk, který má rád jistoty. Tím neříkám, že jsem změnám nepřístupná, jenom mi někdy trvá se k nim rozhoupat. Trochu to souvisí s tím, že, jak už jsem řekla výše, nesnáším, když musím někoho zklamat. A většina změn obvykle k něčemu podobnému vede.

Když jsem přišla poprvé do Prahy a začala tady svoji víceméně samostatnou existenci, byla jsem možná papírově dospělá, ale na život pořád ještě šíleně nepřipravená. Dneska jsem bohatší o spoustu neocenitelných zkušeností a už aspoň trochu vím, jak to ve světě chodí. Netroufla bych si tvrdit, že jsem připravená na všechno, co mě potká, to prostě nejde. Ale jsem snad o trochu schopnější budoucím výzvám čelit. A vlastně se na ně těším. Protože každá zkušenost, pozitivní či negativní, se počítá a pomáhá nás utvářet. Dnes už nejsem tím člověkem, který před sedmi lety přišel do hlavního města. Stala jsem se někým jiným, silnějším, snad i lepším, ale není na mně tohle posoudit. Tak uvidíme, co si pro mě život připraví dál.