Lazarus

Hudba, texty, libreto: David Bowie, Enda Walsh

Překlad: Michal Zahálka

Premiéra: 12. 10. 2019

Uvádění: Divadlo Komedie

Režie: Marián Amsler

Obsazení

Thomas Jerome Newton - Igor Orozovič / Ondřej Ruml

Elly, jeho asistentka - Nina Horáková

Dívka - Erika Stárková

Valentine - Pavol Smolárik

Ben/Michael - Michael Vykus

Maemi/Japonka - Huyen Vi Tranová / Tereza Marečková

Zach - Michael Bednář

Náctileté dívky - Josefína Horníčková / Michaela Jonczyová, Veronika Vítová

Stíny - Martin Klapil, Tomáš Bareš

Délka představení: 2 h 20

Komorní muzikál Davida Bowieho Lazarus, který se premiérově představil českému publiku v Divadle Komedie, je tak trochu Bowieho životopisem, tak trochu pokřiveným obrázkem naší společnosti a tak trochu příběhem jedince toužícího uniknout ze světa, kam nepatří. Je to na první pohled velmi bizarní, ale přesto ohromující podívaná plná úžasné Bowieho hudby a ohromujících hereckých výkonů.

Thomas Newton přežívá na planetě, která není jeho domovem. Zoufale touží uniknout, ale jeho možnosti jsou takřka nulové. Nemá jak se dostat pryč ani nemůže zemřít. Den za dnem proto živoří, utápí svůj bezútěšný pocit zbytečné existence v alkoholu a cestou na dno se snaží především nestáhnout sebou i ostatní. Nečekaně se však před ním otevírá nová naděje v podobě záhadné Dívky. Je to pouze přelud jeho choré mysli nebo skutečný spasitel, který najde řešení na všechny jeho problémy?

Lazarus je vesměs o negativních pocitech a problémech, s nimiž se potýkáme v průběhu své existence. Hlavní hrdina je jakýmsi živým mrtvým, Bowieho alter egem a zároveň nesmrtelným vězněm místa a času, kam nepatří. Tvůrci celou inscenaci pojali jako hořkou výpověď o nás a našich problémech, jelikož každý může být Lazarem, a ne-li jím, pak jakoukoliv jinou postavou příběhu. Jde totiž o zástup pokroucených charakterů, panoptikum podivných lidiček, kteří marně hledají svůj životní cíl a perou se o drobky, jež jim z jejich bídné existence zbývají. Netuší, co vlastně chtějí, ale ani to, co nechtějí. Nedokážou se zorientovat v okolním prostředí, ztrácí se sami v sobě, upřednostňují přetvářku před pravdou, protože tak jim realita nemůže ublížit. Jsou stíny sebe samých, poutníci na dlouhé cestě k pravdě, která se však ukrývá pod četnými vrstvami pozlátka.

Prostor, v němž se vše odehrává, je podivně bezpohlavní. Jediná temná místnost obehnaná stěnami, po jejím obvodu cosi jako příkop či kanál, vlevo vzadu, pár metrů nad úrovní podlahy krychlový prostor s postelí, všude na zemi staré použité igelitové a mikrotenové tašky. Všechno to vyvolává dojem vězení, nebo možná spíš bunkru či hrobu, kam nepronikají sluneční paprsky, kde se pro trochu světla musíte dlouhé metry plazit tmou. Hrdinové jsou vlastně pohřbeni zaživa, uvězněni v přítomném okamžiku a neschopní si uvědomit, že jejich život vlastně k ničemu nesměřuje. Střetávají se nesouvisející osudy, postavy, které se navzájem snaží přesvědčit, že mají pravdu, a vmanipulovat ostatní do své vlastní představy reality. Kostýmy jsou kombinací civilnosti a extravagance, oscilují mezi nudnou šedí všedního života, jejž postavy vedou, a zářivě křiklavými odstíny, které je odhalují světu, ale zároveň skrývají jejich pravou tvář. Podobná stylizace je patrná i v líčení, přičemž postava Thomase Newtona přímo odkazuje k Davidu Bowiemu.

Mluvené pasáže jsou přeloženy do češtiny, veškeré písně však zazní v anglickém originále. Pro neznalce jazyka jsou k dispozici anglické titulky, ve výsledku však na tom, zda porozumíte každému slovu, zase tolik nezáleží, protože příběh je hodně veden hudbou a hereckou akcí. K dispozici je živý orchestr, který je umístěn do zadní části jeviště, orchestřiště působí trochu jako tajemná jeskyně plná záhad, což evokuje zejména vstup.

Marián Amsler pojal režii poměrně minimalisticky. Na scéně se pohybuje pouze relativně malé množství herců, přičemž obvykle zpívá jeden nebo dva a zbytek tvoří jakýsi tichý chór shromážděný okolo. Jednotliví protagonisté nikdy nezůstávají na scéně sami, ale vždy jsou pod dohledem ostatních, kteří je často zcela ignorují a fungují jako neteční pozorovatelé, kteří jsou k předestíraným osudům lhostejní.

Čím muzikál ohromí především, jsou herecké výkony. Ondřej Ruml jako Thomas Newton působí jako dokonalá živá mrtvola, potácí se po scéně, neustále se zdá, jako by mu bylo zatěžko i jenom rovně stát, proto různě polehává a posedává sražen k zemi tíhou okolního světa. Je vězněm vlastního těla, které jej zrazuje. Neustále ho přepadají nejrůznější třasy a tiky svědčící o jeho delirické potřebě alkoholu, které jsou často doprovázeny gesty bezradnosti a nevíry, co považovat za realitu a co za pouhou iluzi. Pěvecky je Ruml naprosto suverénní, má dobře položenou barvu hlasu a zpívá procítěně, takže všechna jeho čísla jsou hluboce podložená emocemi.

Zaujme rovněž Erika Stárková v roli Dívky. Stárková působí roztomile naivně a snad až přehnaně optimisticky. Na každý problém má řešení a nenechá si svůj entuziasmus ničím zkazit. Její projev je v ostrém kontrastu z Rumlovým Newtonem, protože po jevišti nadšeně poskakuje, pobíhá, téměř se vznáší, srší energií a dobíjí svému společníkovi baterky. Pěvecky ohromí sytou barvou hlasu a značným rozsahem, s nímž se dokáže položit do všech svých partů.

Zmínku si zaslouží také Elly Niny Horákové, která je v podstatě zoufalou ženou, jež tak trochu neví, co se sebou. Chápe, že je nešťastná, ale neumí to změnit, proto se raději schovává za převlek a cizí identitu, které jí umožňují projevit se s veškerou energičností a nezodpovědností, jež se snad skrývá kdesi v koutku její duše. Horáková je pěvecky tradičně výborná, z jejích výstupů čiší energie a přes ne vždy optimistický text také Ellyina radost z možnosti se projevit.

Lazarus je na Městská divadla pražská velmi neobvyklým počinem, protože s tamní tradicí hudebních komedií nemá mnoho společného. Přesto se jedná o risk, který absolutně vyšel. Inscenace k divákům promlouvá díky řadě velmi aktuálních témat, upoutá vizuální stránkou i hereckým ztvárněním. Rozhodně to není typický muzikál pro konzervativní příznivce tohoto žánru, jedná se o inscenaci velmi neobvyklou a divácky náročnou. Přesto jde o kus, který by rozhodně neměl uniknout vaší pozornosti.