V neděli uplyne třicet let od Sametové revoluce. Třicet let od chvíle, kdy už značně unavený a očividně se hroutící komunistický režim zamával bílou vlajkou a dal lidem to, po čem tak moc křičeli. Svobodu. Co nám ovšem těch třicet let přineslo? A stojí všechny ty výdobytky svobody vůbec za to?
Patřím k první porevoluční generaci, narodila jsem se začátkem devadesátých let a nemám tudíž žádnou přímou zkušenost s obdobím před rokem 1989. Díky tomu nemůžu porovnávat, jak vypadal náš stát v éře reálného socialismu a jak to s ním je dneska. Což má své výhody, ale jistě i nevýhody. Primárně mě nejímá nostalgie nad tím, že za komunistů bylo líp. Objektivně vzato nebylo, bez ohledu na to, co vám budou vaši rodiče či prarodiče tvrdit. Jejich vzpomínky jsou často zkresleny slastným oparem jejich ztraceného mládí. Já důvod k nostalgii pro léta dávno minulá nemám. Jsem dítětem nové doby a snad právě proto spoustu věcí ve svém životě beru jako samozřejmost. Prostě jsem nezažila nic jiného a nevidím tedy důvod, proč bych si jich měla nějak zásadně vážit. Je to chyba? Možná. Ale na druhou stranu, není právě v tomhle kouzlo života ve svobodné zemi? Ve všech těch drobnostech a maličkostech, které děláme zcela automaticky a beze strachu, jestli nás za to nečeká nějaký postih?
Tak trochu mám pocit, že Češi patří k chronickým stěžovatelům. Prostě si pokaždé najdou něco, nač nadávat. Ať už je to vláda, prezident, mistrovství světa v hokeji nebo třeba deštivé léto. Skoro to vypadá, že neumíme být spokojení. (Na což mě mimochodem navedl tenhle článek). Je to ale částečně dáno tím, že jsme na poli demokracie vlastně docela nováčci. Když v roce 1989 padl socialismus, najednou jsme se museli začít znova učit, co to znamená život v demokracii, přičemž nebylo moc na co navazovat. Češi totiž měli s demokratickým zřízením jedinou krátkou zkušenost z meziválečného období první republiky. A nedělejme si iluze, představy o tom, jak to tady tehdy fungovalo, byly velmi zidealizované a zkreslené, protože v roce 1989 už reálně nežilo moc lidí, kteří by dokázali na dvacetiletí mezi léty 1918-38 pohlížet objektivně.
Vybudovat demokracii tam, kde chybí pevné základy, jde ztuha. Chce to hodně trpělivosti a přiměřeně velké krůčky. Žádná změna nenastane přes noc. I housence zabere nějaký čas, než se přerodí v motýla. A teď si představte, že někdo, kdo prožil většinu života v nesvobodném světě, se má najednou vyrovnat s tím, že všechno, co není zakázáno, je dovoleno. Na úřadech, v podnicích, v politice, tam všude jsou lidé, kteří svou práci dělali už před 17. listopadem a budou ji dělat dál bez ohledu na to, že starý režim padl. Pro většinu lidí se toho vlastně zas až tak moc nezměnilo, někteří dokonce ani nevěděli, že k pádu režimu došlo. Před třiceti lety totiž neexistoval internet, na kterém by se zprávy šířily rychlostí blesku a třeba i vysílaly online v reálném čase. Mnoho lidí žijících mimo Prahu nemělo ponětí o demonstracích na Národní třídě, o posledním zoufalém vzepětí režimu ke snaze ještě nějak zabránit nevyhnutelnému. Teprve v následujících dnech a týdnech se republikou začala postupně rozlévat naděje, že tentokrát to snad nejsou jenom plané řeči, že skutečně došlo k té tolik toužené změně. Spolu s ní se však dostavila také deziluze. Lidé totiž netušili, jaké to je žít ve svobodném státě, a jejich očekávání se musela zákonitě střetnout s tvrdou realitou, v níž se mnohá přání ukázala jako lichá. Zdá se mi, že právě s tímhle se snažíme popasovat ještě dnes, po třiceti letech. Možná ne přímo my, porevoluční děti, ale třeba naši rodiče, kteří nostalgicky pohlíží na dobu svého mládí, kdy jim všechno připadalo snazší.
Žít ve svobodné zemi je v jistých ohledech mnohem těžší, než přežívat v diktatuře. V druhém případě totiž máte přesně stanovené mantinely, za které nesmíte zajít. Víte, co můžete od života čekat, a i když to mnohdy není žádná hitparáda, pokud se držíte v bezpečných hranicích, měly by se vám vyhnout problémy. Nesvoboda totiž nabízí spoustu lákavých jistot především v sociální oblasti - máte zaručeno, že najdete práci, jste si jistí, že v případě nezaměstnanosti, nemoci či důchodu se o vás někdo postará. Ve svobodné zemi je to všechno jenom na vás a vlastně to připomíná takový boj o přežití, kde mají šanci jen ti nejsilnější. Navíc před vámi stojí neustále tolik potenciálních možností, až je to děsivé. O to zajímavější a pestřejší však může váš život být. Nikdo vás neomezuje, nic vám nezakazuje, tudíž je jen a pouze na vás roztáhnout křídla a odletět vstříc všem svým snům.
Co přesně znamená svoboda pro mě? Především možnost volby. Byť je mnohdy naprosto děsivá a skoro paralyzující. A nezáleží na tom, jestli si vybírám z jídelního lístku, různých druhů košil nebo třeba vysokoškolských oborů a potenciálních kariér. Podstatné je, že to všechno můžu. Samozřejmě je příjemné, že při návštěvě řezníka si můžu vybírat z dvaceti druhů salámu a nestresuje mě, jestli seženu maso na neděli, to je však spíš taková třešnička na dortu. V životě existují i zásadnější volby. Díky listopadu 1989 máme možnost rozhodnout se, kým chceme být a co od života čekáme. Všichni jsme na stejné startovací čáře a máme stejnou šanci uspět, nezáleží na našem rodinném zázemí či finančních možnostech. Aspoň ne primárně.
Díky návratu demokracie máme možnost všichni studovat na středních a vysokých školách bez ohledu na náš kádrový profil, rodiče nemusí mít strach, že jejich rozhodnutí negativně ovlivní jejich děti a platí to i obráceně. Kdokoliv z nás může svobodně vycestovat nejen do sousedních států či po Evropě, ale vlastně kamkoliv po světě. Zároveň máme i spoustu možností, jak vyjádřit svůj názor na cokoliv, a nejedná-li se přímo o protiústavní počínání, nehrozí nám za to žádný trest. Kupříkladu se můžete svobodně zúčastnit demonstrace, aniž byste se děsili, že se kvůli agresi policejních zásahových jednotek vrátíte domů polomrtví. A pokud se vám zdá, že podobné protesty obvykle stejně k ničemu nevedou, pak možná máte pravdu, ale od toho tu máme volby, v nichž můžete svůj názor vyjádřit vhozením konkrétního lístku do urny.
Svoboda je pro mě primárně možnost volby. Od malých rozhodnutí po ta velká životní. Je to něco, co bychom měli přijímat s vděčností, protože si nemůžeme být jisti, že o ni nepřijdeme, zároveň bychom se jí však neměli bát. Prostě se jen musíme naučit v ní žít. Obnovit demokracii ve státe, který s ní má pramalé zkušenosti, je běh na dlouhou trať. Nezvládne se to přes noc a vlastně ani za těch třicet uplynulých let to pořád ještě úplně neumíme. Ale jsme teprve na začátku naší dlouhé a snad i úspěšné cesty za svobodou a demokracií. Tak popřejme naší republice k putování za dalším kulatým výročím hodně sil a štěstí na lidi, kteří to s ní nevzdají.
Žádné komentáře:
Okomentovat