Píše se rok 1942, zuří druhá světová válka a Paříž je už druhým rokem okupovaná Němci. Většina Francouzů se s novým postavením smířila, byť někteří jsou odhodlaní proti novému režimu bojovat všemi dostupnými prostředky. Vedle klasického odboje zodpovědného za řadu drobných sabotáží, jejichž důsledky jsou pro obyčejné lidi devastující, však existují i tak trochu skryté šedé eminence, které zpovzdálí tahají za nitky a vlastně se Němcům vysmívají přímo do obličeje.
Lucien je architektem, který kvůli válce nemá do čeho píchnout. Pak ovšem dostane nečekanou nabídku. Bohatý průmyslník Auguste Manet ho pověří zvláštní zakázkou - vybudovat skrýš v jednom z jeho bytů, která bude pro gestapo neviditelná a tím pádem neodhalitelná. Pan Manet se totiž v duchu křesťanské lásky rozhodne pomoci svým pronásledovaným židovským spoluobčanům. Lucienovi se do takto nebezpečného podniku ani trochu nechce, ovšem představa, že by za odměnu mohl získat velkou zakázku, je velmi lákavá. Nemluvě o tom, že udělat na Němce dlouhý nos taky není úplně k zahození.
Lucien na návrh pana Maneta přistoupí, trvá však na tom, že půjde o jednorázovou záležitost, s níž nechce mít do budoucna nic společného. Jak se však ukáže, Manet má páky, jak Luciena přimět k další spolupráci. A po celé Paříži i jejím blízkém okolí tak začnou vyrůstat důmyslné skrýše, jejichž odhalení Němcům pěkně zamotá hlavy.
Román ukazuje válku zase z trochu jiného pohledu, než na jaký jsme zvyklí. Nejedná se v něm o přímé boje na frontách, ani o utrpení Židů v koncentračních táborech. Autor místo toho popisuje každodenní snahu o přežití v okupované zemi, nenápadnou kolaboraci s Němci i drobné záškodnické akce vyjadřující odpor domácího obyvatelstva k nastolenému režimu. Postavy nejsou ukázkovými hrdiny, jsou to prostě jen obyčejní lidé zvažující své možnosti tváří v tvář nebezpečí. Stojí před nelehkými volbami, udržují tajemství, která by je mohla stát život. A přirozeně mají strach, protože si uvědomují, jak křehká jejich existence vlastně je a jak rychle by mohla skončit.
Lucien je nesmírně ambiciózní muž, který touží po uznání. Válka přetrhla jeho slibně se rozvíjející kariéru a on trpí tím, že nemůže navrhovat moderní stavby, které budou oslňovat budoucí generace. Příliš štěstí nemá ani v soukromém životě, protože jeho manželství se pomalu přerodilo v ubíjející stereotyp bez citů. Lucien proto hledá útěchu v náručí milenky, ale moc dobře chápe, že nejde o dlouhodobě udržitelné řešení, tím spíš, že jí nemá moc co nabídnout. Na jednu stranu je to hrdina dost nesnesitelný, na druhou však v sobě má zabudovaný jakýsi vnitřní kompas, s nímž lidi hodnotí na základě jejich zásluh, nikoliv příslušnosti k určitému národu.
Román je rozdělen do mnoha krátkých kapitol a přestože hlavním hrdinou je bezpochyby Lucien, rozhodně není jediným vypravěčem. Na události románu je pohlíženo z perspektivy mnoha různých postav, z nichž mnohé se spíše jenom mihnou a jejich příběhy slouží primárně k dokreslení atmosféry. Díky tomu má čtenář šanci prožívat příběhy Židů skrytých v neodhalitelných skrýších, stejně jako osudy příslušníků gestapa, kteří se je marně snaží najít. Příběh je vyprávěn poměrně suchým a odosobněným, trochu reportážním stylem. Autorovi se daří probouzet emoce ani ne tak srdcervoucím líčením hrůz jako spíš chladným odstupem, s nímž je popisuje. Líčí události bez obalu, nesnaží se je nějak extra přibarvovat, zároveň však ani nesoudí. Prostě konstatuje.
Pařížský architekt je v záplavě válečných románů příjemným osvěžením v tom, že se nejedná o explicitní popisy válečných hrůz a zvěrstev (aspoň z většiny). Je to vyprávění o obyčejných lidech bruslících na hodně tenkém ledě, když se snaží spojit své morální cítění s touhou po klidném, bezpečném životě. Právě v tom zřejmě tkví kouzlo románu. Ve vědomí, že některým z jeho hrdinů by mohl být kdokoliv z nás obyčejných lidí. Ani nemluvě o tom, že silný válečný příběh může vzniknout, i když inspirací pro něj je vlastně poměrně nudný život v zázemí.
Žádné komentáře:
Okomentovat