Náš život online

Poslední dobou mám pocit, že elektronika čím dál víc ovládá naše životy, ukrajuje z nich a možná nám je i tak trochu krade. Naučili jsme se totiž trávit svůj čas zíráním do monitoru nebo displaye, všude bez ustání hledáme wi-fi připojení a internet je naším nejlepším kamarádem. Ale pro všechna ta online lákadla možná tak trochu zapomínáme žít.

Občas si s nostalgií vzpomenu na své dětství v devadesátých letech a začátkem tisíciletí. Mobily a počítače u nás tehdy teprve začínaly, chytré telefony byly hudbou budoucnosti. Dokonce ani internet nebyl dosažitelný automaticky, ale připojovalo se k němu přes pevnou linku. To ovšem znamenalo, že v tu chvíli jednak nesměl nikdo telefonovat, jednak se čas strávený na síti dost razantně omezoval, protože jinak by účty za telefon dosahovaly horentních sum. U nás doma se nákupům moderních technologií docela odolávalo. Mobil jsem dostala až po nástupu na osmiletý gympl, protože jsem dojížděla do sousedního města a rodiče měli pocit, že bude bezpečnější, když budu k zastižení na telefonu. Podobné to bylo s počítačem, který jsme pořídili zhruba v téže době, a to ještě primárně proto, že jsem ho potřebovala pro školní úkoly. A někdy si říkám, jestli život bez všech těchhle vychytávek nebyl jednodušší. Aspoň v některých ohledech.

Když si uvědomím, jak se za těch dvacet let, které uplynuly od mého dětství, technika vyvinula, působí to skoro děsivě. Občas, když se koukám na některé epizody Black Mirror mám skoro pocit, že to ani není konspirace, spíše předzvěst ne tak vzdálených zítřků. Technologie nám sice život v mnohém ulehčují, na druhou stranu nás však o něj taky okrádají. Stačí si uvědomit, kolik času trávíme naprosto neužitečně na nejrůznějších sociálních sítích a pročítáním obsahu, jenž nás nikam neposouvá. Nebrojím proti sociálním sítím, to bych byla sama proti sobě, vždyť je taky využívám. Spíš se snažím zamyslet nad tím, jestli existuje nějaká rozumná míra života online.

Při zalogování do jakékoliv sociální sítě bychom si měli všichni uvědomit jednu zásadní věc - není to realita. Na síti totiž máte možnost stát se naprosto kýmkoliv, přebarvit si svůj život do růžových odstínů a pak se jen kochat tím, jak váš dokonalý profil vzbuzuje závist ostatních. Je však takové uspokojení skutečné? Nebo je to jen pozlátko, kterým se snažíte zamaskovat, že něco ve vašem životě nefunguje, jak by mělo? Realita facebooku, instagramu a dalších sítí je totiž vždycky pokřivená, což je dáno uživateli sdílejícími to krásné ze svých životů, ale už ne smutné nebo rozčilující momenty. Asi je to pochopitelné, všichni se radši pochlubíme tím, co se nám povedlo, než abychom vystavovali na odiv, jak moc jsme neúspěšní, není to však skutečnost. Nikdo totiž nežijeme perfektní život, každý se potýkáme s problémy a čelíme životním pádům. Jen je tak často nesdílíme.

Otázka, co vlastně sdílet a co si ponechat pro sebe, se docela nabízí. Jsou informace, které by měly zůstat v soukromí, protože jejich sdílení je nevhodné nebo někdy dokonce nebezpečné. A to z různých důvodů. Před tím, než cokoliv umístíme na internet bychom se asi měli zamyslet nad tím, jestli skutečně chceme, aby právě tohle všichni viděli. Je fajn ukázat, že jste s přáteli na party a bavíte se tam, ale asi už byste neměli sdílet svoje fotky, na kterých někde opile poleháváte nebo nedej bože zvracíte. Internet je totiž navěky, i když svůj příspěvek smažete, můžete si být jistí, že se kdesi v hlubinách sítě uchová pro budoucí generace. A jestli něco nechcete, pak to, aby si váš potenciální budoucí zaměstnavatel prolustroval váš profil a narazil na ne právě lichotivý materiál. Totéž platí i v případě vašich dětí. Asi nechcete, aby si vás mohli prohlédnout v různých dehonestujících situacích. 

Pokaždé, když na internetu něco zveřejníme, pouštíme si do soukromí úplně cizí lidi. Lidi, o nichž vůbec nic nevíme a kteří klidně mohou být nebezpečnými masovými vrahy. Ano, tohle už přeháním, ale faktem je, že o svých followerech vlastně netušíte ani ň. Jejich internetové profily totiž klidně mohou být od prvního po poslední písmenko vybájené a vy nemáte ani tu nejmenší šanci na to přijít.

Pojďme se ale podívat na sociální sítě a sdílení nejrůznějšího obsahu také z jiné stránky. Ponechme stranou obsah, ten je ostatně na uvážení každého z nás, spíš se zamysleme nad tím, jak často se pouštíme do nejrůznějších věcí s vidinou toho, že budou vypadat dobře na sociálních sítích. Občas mám totiž pocit, že z lidského počínání se vytrácí radost a podrobuje se tomu, aby co nejlépe vypadalo na sociálních sítích. Spoustu situací tak neprožíváme naplno, protože jsme myšlenkami jinde, uvažujeme o ideální kompozici fotky nebo vhodném hashtagu. A nedochází nám, že každý moment se v životě odehraje jenom jednou. Už nikdy ho nezopakujeme, přestože se o to můžeme snažit. Vždycky bude něco jinak, i kdyby šlo třeba jen o naše aktuální naladění.

Pokaždé když vyrazím někam na cesty, mě mimoděk napadá, jestli nemám mobil v ruce zbytečně často. Samozřejmě mám tendenci fotit a točit, protože je to způsob, jak si uchovat vzpomínky, zároveň to však odvádí moji pozornost od přítomného momentu. Mimoděk mi tak tanou na mysli asijští turisté, kteří obvykle při návštěvě památky zuřivě mačkají spoušť, pořizují jeden snímek za druhým a vlastně si nevychutnávají místo, na kterém právě jsou. Jenže... stojí to za to? Prohlížet si hromadu podobných obrázků a říkat si "ano, tam jsem byla, ale vlastně si to vůbec nepamatuju"? Mám na cestování ráda, že můžu nasávat atmosféru konkrétního místa, třeba i bloudit uličkami s mapou v ruce a toulat se sem a tam. A trochu mi vadí ten neustálý hon za dokonalým snímkem. Proč mám cestovat půl světa, abych zvěčnila něco, co jsem už viděla na milionech cizích fotek? Pro ten pocit, že tentokrát jsem stála za objektivem já?

Jak se náš svět zrychluje, moderní technologie nám v mnohém usnadňují život. Mrknutím oka se můžete zkontaktovat s kýmkoliv klidně na opačném konci světa, vyhledat si jízdní řád nebo přeložit neznámé slovíčko. Zejména chytré telefony nás však čím dál častěji vytrhují z reality. Necháváme se pohltit pozlátkovým světem sociálních sítí, ignorujeme okolní svět a co hůř, vzdalujeme se sami sobě. Mám technologie ráda, byť některé vynálezy mě trochu děsí, zároveň však myslím, že bychom možná nemuseli online trávit tolik času. Co si radši uvařit kávu, posadit se s ní na balkon nebo ke krbu a místo nekonečného hledání správného úhlu pro dokonalou instagramovou fotku, během něhož nám vychladne, si ji jednoduše vychutnat? Věnovat sami sobě ten jediný krátký moment, kdy jste to jen vy a váš hrnek, a užít si to. Momenty offline jsou totiž nesmírně osvobozující.