Světlana Alexijevičová - Modlitba za Černobyl

Když 26. dubna 1986 došlo k havárii v jaderné elektrárně v Černobylu, dlouhou dobu se o tom nevědělo. Skutečný dosah katastrofy se před lidmi tajil, jednak protože si ho nechtěli připustit ani úřadující mocipáni, jednak protože by to ve stále rozděleném světě znamenalo přiznat slabost Východního bloku. Dlouhé dny, dokonce týdny, tak miliony lidí žily v blažené nevědomosti stran událostí odehrávajících se jen kousek od jejich domovů. Nikoho totiž nezajímalo, že to budou právě oni, kdo zaplatí nejvyšší cenu.

Příchod jaderných elektráren znamenal ohromný krok kupředu a především obnovení důvěry v atom. Po druhé světové válce a svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki se totiž lidé právem obávali ničivých důsledků, které může jaderná energie mít. Nikoho by však nenapadlo, že to bude právě jaderná elektrárna, tedy nástroj prosperity a všeobecné technologické důvěry, co způsobí snad nejničivější pohromu v lidských dějinách. Pohromu, jejíž následky pociťujeme dodnes, přestože od ní uběhlo už více než třicet let, a ještě dlouho je pociťovat budeme.

Světlana Alexijevičová je běloruská novinářka a nositelka Nobelovy ceny, která ve svých dílech nechává promlouvat autentické hlasy lidí, kteří si prošli nějakým druhem extrémního zážitku. Černobyl takovou zkušeností bezpochyby je. Přestože elektrárna leží na Ukrajině, radioaktivním spadem bylo nejvíce zasaženo Bělorusko, pro nějž byly důsledky katastrofy o to ničivější, že je ve srovnání s Ukrajinou menší i méně lidnaté. Pro zemi závislou na zemědělství nemůže být nic horšího než oloupení o značné množství úrodné půdy. Nejde však o jediný dopad Černobylu.

Autorka deset let objížděla přímé pamětníky Černobylu a sbírala jejich životní příběhy. Ze vzpomínek rozdělených do třech tematických celků, které jsou navzájem provázané, až mrazí či se dělá fyzicky nevolno. Ne z toho, že by popisy lidského utrpení byly až tak explicitní či nechutné, spíše z absolutní absence lidskosti v počínání mocných. Jednotliví mluvčí pochází z velmi rozdílných společenských prostředí, mají jiné vzdělání a za sebou trochu jiné zážitky. Všichni se však víceméně shodují na tom, že hlavním viníkem katastrofy byl Sovětský svaz. Samotnou havárii reaktoru mu nelze plně vyčítat, v té sehrály svou roli desítky drobných nešťastných okolností a náhod, způsob, jakým se postavil k řešení katastrofy, však vyjadřuje absolutní neúctu k hodnotě lidského života.

Mezi mluvčími mírně převažují ženy, byť narazíme i na mužské vypravěče. Některé příběhy jsou snad až přehnaně emotivní, občas to až hraničí s autenticitou. Zajímavé však je, že mluvčí si při popisu svých problémů a pohnutých osudů jen málokdy stěžují. Vesměs je přijímají, byť mnohdy s tichou rezignací nebo naopak vztekem. A snaží se potenciálním posluchačům co nejvěrněji zprostředkovat vlastní dojmy z doby po katastrofě. V knize jsou zachyceny příběhy likvidátorů a jejich manželek, přesídlenců nucených opustit své domovy, ale také elity, která viděla více pod pokličku dobového dění a je nakloněnější pochopit pohnutky mocných pro jejich tehdejší počínání. S ohledem na různorodé vzdělání mluvčích je velmi různorodá i kvalita jejich projevu. Někteří se vyjadřují sofistikovaně a věcně argumentují, jiní podléhají vlastním dojmům a emocím. Všechno dohromady však vykresluje poměrně přesný obrázek počernobylského dění.

Modlitba za Černobyl však není pouze kronikou dobových událostí, je do jisté míry i filosofickým zamyšlením nad hodnotou pravdy či lidského života, mají v něm své místo staré pověry stejně jako bůh. Jednotliví mluvčí primárně neuvažují nad metafyzickými problémy, uspořádání jejich výpovědí a dosazení pevné struktury ze strany autorky však vyzdvihuje konkrétní tematické celky. Čtenář díky tomu dokáže mnohem snáze pochopit, co vlastně Černobyl znamenal pro úplně obyčejné lidi, kterých se bezprostřední dění okolo něj vůbec nemuselo týkat.

Modlitba za Černobyl je knihou nesmírně silnou a na čtení poměrně náročnou. Ukazuje totiž lidskou bezmoc tváří v tvář katastrofě i hyenismus moci a její absolutní pohrdání zásadním lidským právem - právem na život. Kniha může sloužit jako ideální doplněk k odborným a populárně naučným pracím o Černobylu, jelikož téma uchopuje zcela novým způsobem. Pro Alexijevičovou nejsou podstatné příčiny a důsledky katastrofy, zajímá ji obyčejný lidský hlas, který by měl být slyšet v každé době. Ať se tedy o Černobyl zajímáte nebo ne, tato kniha je velmi působivou výpovědí o tom, jak bezvýznamný je v případě katastrofy každý z nás. Černobyl je vlastně jen modelovým příkladem, protože závěry, které si čtenář z knihy vyvodí, by mohly platit i na řadu mnohem menších a banálnějších pohrom. A možná právě z toho tolik mrazí.