Evžen Boček - Poslední aristokratka

Být šlechticem není v dnešní době nic snadného. Své o tom ví i hraběcí rodina Kostků z Kostky, jejímž předkům patřil v minulosti zámek, překvapivě, Kostka. Po letech soudů se posledním žijícím členům rodu podařilo získat rodové dědictví v restitucích zpět. Píše se polovina devadesátých let a Frank Kostka s celou svou rodinou opouštějí Spojené státy americké, aby si vybudovali nový život uprostřed českých luhů a hájů, na bohem zapomenutém místě uprostřed ničeho - na zámku Kostka. Idylka, kterou si představují, však vezme při střetu s realitou velmi rychle za své...

Evžen Boček má jakožto kastelán k památkám velmi blízko a rozhodl se tudíž svoje zážitky zpracovat formou humoristického románu. Ten je sestaven z deníkových zápisků Marie III. Kostkové, nejmladší členky hraběcí rodiny, tedy oné poslední aristokratky z názvu. Bohužel kniha nemá žádný pořádný nosný příběh a je fakticky děje prostá. Skládá se de facto z popisu nejrůznějších kiksů, kterých se novopečení aristokraté na svém rodovém sídle dopouští, nadsázka i snaha o humor jsou místy až přehnané.

Hlavním a vlastně i jediným tématem, s nímž se čtenář v rámci románu setká, je snaha udržet Kostku aspoň trochu nad vodou, respektive proměnit ji v prosperující zámek, kam se budou sjíždět návštěvníci z širokého okolí. Tato snaha hraběcí rodiny však bohužel často naráží na nepochopení ze strany zaměstnanců, kterých je sice poskrovnu, ale problémů dokážou nadělat jako celý regiment. A o mnoho lepší to není ani s členy Mariiny rodiny, které se nebojím označit za karikované figurky bez větší psychologie.

Všechny charaktery čtenář vnímá pouze prostřednictvím hlavní hrdinky a jejích zápisků, tím pádem podléhá jednostrannému dojmu a neubrání se pocitu, že se jedná spíše o jakési typizované karikatury, nikoli i životné charaktery s propracovanou psychologií. V tomto případě to nepochybně byl účel, přesto však jistá jednostrannost v popisu jednotlivých osob zamrzí. Pokud jde o jednotlivé protagonisty příběhu, vlastně se toho o nich moc nedozvíme. A to včetně hlavní hrdinky, která sice popisuje okolní dění, ale na informace o sobě je skoupá. Krom Marie se setkáváme s jejím otcem, který se jeví jako lakotný podivím, jenž by si nechal pro korunu koleno vrtat, její matkou, kterou baví hrát si na aristokratku se vším, co k tomu patří, kastelánem Josefem, jenž z duše nenávidí lidi a jeho životním cílem je zabránit turistům chodit na jím spravovaný zámek, kuchařkou paní Tichou, která svůj čas dělí mezi šůrování zámku, vaření, péči o drůbež a štědré ucucávání ořechovky či hypochondrem Spockem, který je přesvědčený, že trpí každou chvíli jinou nebezpečnou chorobou. Vesměs se jedná o karikatury, které s realitou nemají mnoho společného, podobné je to i s dalšími, marginálnějšími postavami.

Každý, kdo si někdy vyzkoušel roli průvodce, ví, jak to na takovém hradě či zámku chodí. Díky tomu dokáže v Bočkově knize vidět značnou, možná až přehnanou nadsázku. Kdo si tuto práci nikdy nezkusil, možná nabude mylného dojmu, že všichni průvodci všeobecně mají sklony k pohádkaření a svou práci nesnáší. Některé situace jsou popsány výstižně a celkem přesně demonstrují průvodcovskou každodennost, jiné jsou však hodně přes čáru. Je na vás, jak moc vážně se rozhodnete autora brát.

Poslední aristokratka je označována za humoristický román, na mě však autorův styl humoru příliš nefungoval. Krom samotného úvodu knihy, kdy jsem se jedinkrát od srdce zasmála, mi popisované situace přišly přinejlepším úsměvné. Od románu nemůžete čekat žádnou zvláštní hloubku, je to velmi nenáročná oddechovka, která má jedinou ambici - pobavit vás. Zda se jí to povede nebo ne, to už do značné míry závisí na vašem naturelu. Já osobně dávám přednost trochu jinému druhu humoru, přesto knihu mohu jako odpočinkovou záležitost doporučit. Jen od ní raději nic moc nečekejte, mnoho totiž nenabízí.