Narodila se v židovské rodině, ale nikdy se neřadila k ortodoxním věřícím. Její rodiče byli v dodržování náboženských zvyklostí poměrně vlažní. Přesto byla celá rodina za války odvezena nejprve do Terezína a odsud dál do Osvětimi. Domů se nakonec vrátila jenom Dita. Knih o holocaustu vznikají mraky. V dnešní době je toto téma snad ještě populárnější, než bylo před pár lety. Osudy Dity Krausové inspirovaly před několika lety Antonia Iturbeho k sepsání románu Osvětimská knihovnice, to je však pouze krátký výsek z jejího života. V Odloženém životě totiž Dita vypráví o všem, co ji potkalo před válkou, běhen ní i po ní.
Kniha by se dala označit za autobiografii nebo možná ještě spíš za paměti. Autorka sama přiznává, že některé její vzpomínky mohou být nepřesné, protože ke zmiňovaným událostem došlo tak dávno, že ji možná její vlastní paměť klame. Přesto se jedná o velmi barvité vyprávění o životě jedné mimořádné ženy, které osud naložil víc, než by mnozí jiní zvládli unést. Nejedná se o zcela souvislý příběh, spíše o jednotlivé střípky, které se skládají do mozaiky. Ani tak si však čtenář nemusí připadat o cokoliv ochuzen, protože všechny zásadní momenty Ditina života jsou v knize zmíněny.
Kniha je rozdělena do tří tematických časových celků - předválečného, válečného a poválečného období. Vyprávění začíná u autorčiných nejranějších vzpomínek na dětství v Praze. Představuje v nich svoji rodinu, poměry v meziválečném období i nejrůznější lidi, kteří jí vstoupili do života. Pokračuje líčením svých osudů během druhé světové války a těsně po jejím skončení a nakonec se dostává k popisu sedmdesáti let, jejichž značnou část strávila v Izraeli. Kniha tedy není jednou z mnoha knih o holocaustu, je spíše poutavým popisem jednoho dlouhého života, v němž válečné pronásledování Židů je pouhou kapitolou.
Co na knize oceňuju především, je skutečnost, že autorka všechny události líčí s nadhledem a poměrně střízlivě. Nic si zbytečně nepřibarvuje, nevyžívá se v popisech násilí ani utrpení. Spíše prostě konstatuje, než aby se snažila o přehnaně emocionální projevy. Její životní osudy jsou podány velmi realisticky, takřka suše. Nesnaží se nic přikrášlovat, ani nechce ve čtenářích vyvolávat soucit. Prostě chce jenom popsat, jaký její život byl. Jak ostatně sama říká v závěrečném věnování, kniha vznikla původně jako soukromé vzpomínky určené jejím dětem a vnoučatům.
Přestože většinu čtenářů ke čtení zláká primárně skutečnost, že je v knize popisován holocaust, na příběhu je nejzajímavější jeho komplexnost. De facto následuje Spielbergův koncept orální historie, jen se nejedná o vyprávění mluvené, nýbrž psané. Dita Krausová představuje čtenářům celý svůj život a události druhé světové války zasazuje do širšího kontextu. Navíc se nesnaží stylizovat do role hrdinky ani oběti, prostě jenom vypráví vzpomínky, o nichž si ani není jistá, jestli budou někoho mimo okruh jejích nejbližších zajímat.
Odložený život jsou vlastně poměrně barvité paměti, na jejichž stranách může čtenář poznat atmosféru značné části dvacátého století. Je to vyprávění velmi čtivé, bohaté na zajímavé informace a celým svým pojetím nesmírně lidské. Vlastně naprosto skvěle naplňuje poučku jednoho mého vysokoškolského pedagoga - chcete-li poznat nějaké období, přečtěte si vyprávění člověka, který jej zažil. Autentické vzpomínky vám totiž dají mnohem víc, než suché citování faktů. A v tomto případě to rozhodně platí.
Žádné komentáře:
Okomentovat