Nevím, jak to máte vy, ale pro mě byl vstup do nového roku poměrně náročný. Sešlo se mi hodně pracovních i mimopracovních věcí, které mě ve výsledku okradly o spoustu času. To se samozřejmě podepsalo na mém čtení, které muselo jít trochu stranou. Tiše doufám, že v únoru to bude lepší, ale uvidíme. Radši už si v tomhle ohledu nic neslibuju, protože pak aspoň nemůžu být zklamaná, že se mi nedaří moje cíle naplnit.
Ještě než se pustím do informací o knížkách, mám tady pravidelné kulturní okénko. Pochopitelně jsem si nemohla odpustit nějaké to divadlo, jen s ohledem na moji pracovní vytíženost všechno přišlo až v druhé půlce měsíce. Nejdřív jsem zavítala do Národního divadla na Krále Oidipa, což nebyl úplně můj šálek kávy. Martin Frič i tentokrát udělal galimatyáš popkulturních odkazů, které nedrží pohromadě, takže výsledek je přinejmenším rozpačitý. Dále jsem si dala vyloženě oddechovou záležitost a sice Misery ve Studiu DVA. Neznám Kingův román ani jeho filmovou adaptaci, ale ta divadelní se mi líbila. Bylo to takové nenáročné a herecky příjemné pokoukání. Dál jsem si zaskočila do Rokoka na dramatizaci Havlíčkova románu Neviditelný. Inscenace je to poměrně slušná, jen na můj vkus možná až zbytečně dlouhá. No a poslední, co jsem ještě v lednu stihla, byla Hodina diplomacie ve Viole. To je velmi komorní záležitost, která stojí především na precizním herectví, a rozhodně ji můžu doporučit.
V kině jsem v lednu vůbec nebyla, jednoduše proto, že mě žádný film nezaujal natolik, aby se mi chtělo investovat do lístku. Jsem prostě divadelní člověk, ale to o mně už víte. :) Věřím, že v únoru si to s kinem trochu vynahradím, protože se chystá premiéra hned několika věcí, které bych ráda viděla.
A teď už se podívejme na to, co jsem v lednu přečetla. Dohromady to bylo šest knížek, takže žádná sláva. Měsíc jsem zahájila YA contemporary Eliza a její nestvůry. Kniha je spíše oddechovějšího rázu, nicméně otevírá některá závažná témata, o kterých se nemluví ani zdaleka tolik, kolik by se mělo. Pak jsem se pustila do druhého dílu Férské ságy, Podlého krále. Přestože z Krutého prince jsem nebyla příliš nadšená, rozhodla jsem se dát sérii ještě šanci a v tomhle případě nelituju, protože pokračování se mi líbilo podstatně víc. Pak přišla na řadu všemi opěvovaná romance Red, White and Royal Blue, která se u mě zařadila do kategorie průměrných kousků. Četla se dobře, je vtipná a nabízí zajímavý pohled do zákulisí politiky a budování mediálního obrazu, ale zároveň nejde o až tak převratnou knihu, abych ji vynášela do nebes. Pak přišla na řadu Kirke, kterou jsem měla v plánu číst už v listopadu, ale nakonec na ni nedošlo. Otevřela jsem ji tedy zkraje nového roku a byla velmi příjemně překvapená. Je to sice trochu náročnější čtení, protože autorka má velmi poetický styl psaní a navíc se dost podrobně zaplétá do mytologie, ale zároveň je to jedna z nejkrásnějších knih, co se mi dostaly do rukou. A to vizuálně i obsahově. Nakonec jsem taky dočetla Férskou ságu. Závěrečný díl The Queen of Nothing jsem si vzala v angličtině, protože česky má vyjít snad až někdy na podzim a mně se vzhledem k tomu, jak skončilo druhé pokračování, nechtělo na překlad čekat. I tenhle díl se mi ve výsledku dost líbil a závěr byl za mě více než uspokojivý. A tím posledním, co jsem ještě v lednu stihla přečíst, bylo Zmizení Sáry Lindertové, tedy román předloňské vítězky Hvězdy inkoustu. Tuhle knihu všichni vesměs chválí, já z ní úplně nadšená nebyla. Líbil se mi nápad, docela jsem si užívala i zpracování, ale závěr mi přišel zbytečně uspěchaný a snad právě proto mě nakonec zklamal.
Pokud vás zajímá můj podrobnější názor, můžete si rozkliknout recenze anebo se podívat na video. :)
Já si myslím, že jsi toho přečetla hodně!!! Hlavně ten leden je vždy takový pomalý :)
OdpovědětVymazatJá jak jsem zvyklá na průměrně osm knih, připadá mi to málo. :D Ale vzhledem k tomu, jak málo jsem měla času, jsem vlastně spokojená. :)
Vymazat