Neviditelný


Autor: Jaroslav Havlíček
Dramatizace: Martin Velíšek

Premiéra: 6. 4. 2019
Uvádění: Divadlo Rokoko

Režie: Martin Františák



Obsazení
Petr Švajcar - Petr Konáš
Soňa Hajnová, později Švajcarová - Petra Tenorová
Hugo Hajn, její otec - Miloslav Mejzlík
Karolína, její teta - Marie Málková
Cyril Hajn, její strýc - Milan Kačmarčík
Katy, služka - Sára Affašová
Holzknecht, šéf výroby - Aleš Bílík
Kunc, přítel dr. Hajna - Jiří Schwarz
Dr. Milde - Michal Kern

Délka představení: 3 h 10

Každá rodina je svým způsobem zvláštní a často to nezjistíme, dokud se nestaneme její součástí. Román Jaroslava Havlíčka Neviditelný pro divadlo adaptoval Martin Velíšek jako komorní rodinné drama, režisér Martin Františák jej proměňuje v inscenaci o nenaplněných ambicích a touze po sebeurčení ve světě, kde jste neustále všem na očích.

Inscenace pracuje především s motivem bezvýchodnosti. Všechny postavy jsou více či méně vězni - svých ambic, svých citů, svých onemocnění... Nacházejí se v situacích, z nichž není úniku, přestože si to mnohdy nechtějí připustit. Potácejí se v prázdnotě, zůstávají slepí k sobě navzájem i svým potřebám, a to je vede k tiché rezignaci, s níž se s nastalým problémem smiřují. Je pro ně snazší předstírat, že svět okolo nich je v pořádku, protože jim to umožňuje setrvat v pohodlné bublině nezájmu.

Velmi výrazně je akcentováno rovněž téma jakési veřejné samoty. Postavy nejsou nikdy samy, nikdy jim není dopřáno absolutní soukromí. V blízkosti je vždy někdo další, kdo je sleduje ostřížím zrakem, a to buď ostentativně a zcela přiznaně, anebo alespoň vskrytu a domněle potají. Díky tomu je posílen motiv paranoii postupně pohlcující zdravý rozum všech.

Napjatá a stále temnější atmosféra je umocněna rovněž výpravou. V první půli představení připomíná scéna relativně útulný pokojíček vymalovaný v teplých odstínech. Uprostřed je umístěna objemná krychle složená z jednosměrných zrcadel, která odrážejí okolní dění, ale mohou být rovněž prosvícena, čímž se rozšiřuje hrací prostor. Mimo to jsou tato zrcadla umístěna také na stěnách, kde umožňují pokoutní šmírování přítomných. Vzniká tím dojem zvláštní zlověstnosti. Po přestávce stěny, které dotvářely dojem místnosti, mizí a zůstává pouze centrální zrcadlová krychle a okolní černé vykrytí. Jako by se tím tvůrci snažili říct, že chvíle předstírání rodinné pohody jsou definitivně u konce, a dopřávali divákům pohled na bezútěšnou černotu mysli jednotlivých protagonistů. Zároveň jako by se tím demonstrovalo, že všichni konečně odhodili masky a přestávají skrývat svou pravou tvář, s konečnou platností se ukazují v pravém světle.

Herecky rozhodně zaujme Petra Tenorová, a to zejména propracovaným vývojem své postavy. Soňa je zpočátku velmi živá, lehce naivní dívenka, jejíž tvář neustále zdobí hravý úsměv a která v sobě má dětskou dovádivost. Její bezprostřednost a otevřenost však nedokážou ustát střet s realitou, proto se pomalu mění v paranoidního blázna, později dokonce v maniakálního šílence. Tenorová přesvědčivě ztvárňuje období melancholie a rezignace, kdy se plouží jako tělo bez duše a na tváři má prázdný, trochu tupý výraz, stejně jako manické záchvaty psychicky narušeného jedince, při nichž zběsile pobíhá sem tam a ďábelsky se směje.

Dobře postavený je taky Petr Švajcar Petra Konáše, který po většinu doby působí trochu jako psychopat. Konáš dokonale ztvárňuje arogantního sobce, jenž s neskutečnou přezíravostí ignoruje potřeby lidí okolo sebe. Neustále se tváří pohrdlivě, jako by ho jakýkoliv kontakt s kýmkoliv bytostně obtěžoval, snadno vybuchuje v záchvatech vzteku a každým gestem naznačuje, že to on je pán, před nímž by se ostatní měli málem klanět.

Inscenace je i přes značnou délku příjemně koukatelná, jen škoda, že v druhé půli už lehce ztrácí švih. Zatímco před přestávkou na sebe scény plynule navazují a napětí stoupá, po ní jako by jednotlivé výstupy spíše škobrtaly jeden o druhý. Jakékoliv napětí se takřka vytrácí a pozornost diváků udržují spíše herecké výkony než inscenace samotná. Přesto je Neviditelný dobrým způsobem, jak se seznámit s českou klasikou, protože v sobě obsahuje veškerou bezútěšnost a ponurost Havlíčkovy prózy.

Žádné komentáře:

Okomentovat