Fantasy klišé

Fantasy je jedním z nejpopulárnějších žánrů na knižním trhu, především v sekci YA titulů. Když se podíváte na skladbu edičních plánů nakladatelství zaměřujících se právě na cílovou skupinu dětí a mládeže, zjistíte, že se z velké části jedná právě o fantasy. Fiktivní světy plné nejrůznějších podivných tvorů jednoduše letí. To je však do značné míry také důvod, proč je tenhle žánr dost vyčerpaný a přijít s něčím novým a originálním je čím dál tím těžší. Níže jsem sepsala pár klišé, která se objevují až podezřele často a už mi pomalu začínají brnkat na nervy. Předem podotýkám, že jde výhradně o můj názor a jenom to, že jsem některými věcmi jednoduše přesycená, neznamená, že to tak cítí všichni. Ale dost úvodních řečí, pojďme na to.

Záchrana světa před nedozírným zlem

Většina fantasy knih je postavená na tom, že ti hodní musí porazit ti zlé, kteří zničehonic začali ohrožovat jejich kouzelný svět. Což o to, tenhle boj je archetypem, který všichni známe už z pohádek, takže vlastně není nijak šokující, že se omílá stále dokola. Problém je, že tenhle boj často postrádá opodstatnění. V království se prostě zčistajasna objeví zlosyn, kterého je třeba porazit. Nikde není vysvětleno, co je zač, obvykle se nedozvíte ani to, proč si vybral pro své záškodnické akce zrovna tuhle konkrétní zemi, ale s absolutní jistotou víte, že je potřeba ho porazit. A v ideálně se o to musí postarat jeden konkrétní vyvolený, což je v lepším případě nějaký chasník odnikud, v horším a častějším křehká a bezbranná žena. Sice vůbec není jasné, čím je právě tenhle jedinec tak moc speciální, ale pokud nenasadí svůj život, pak to království určitě nepřežije. A aby byla všemu nasazena koruna, v závěrečném souboji je sice zcela očividně tím slabším a nezkušenějším a asi tak stokrát mu dojdou síly, ale přesto věc dotáhne ke zdárnému konci a svého soupeře zlikviduje. Všichni, kdo si napětím okusovali nehty, si mohou oddechnout a otřít zpocené čelo, cynici jako já možná zalitují, že to hrdina přeci jenom rozchodil.

Putování odnikud do nikam za záhadným cílem

Už od dob Pána prstenů, potažmo už Hobita se ve fantasy ujal motiv putování. Nejlépe ještě v kombinaci s bojem proti nedozírnému zlu. Jeho nadvládu totiž sice může ukončit jenom jediný vyvolený, ale přece ho na tu dalekou cestu nepošleme samotného, ještě by mu bylo smutno. A tak se dá dohromady skupinka lidí, kteří by se za normálních okolností vůbec nepotkali, ale zoufalá situace si žádá zoufalé činy, a putují po všech čertech a ďáblech, aby se dostali ke svému cíli. Taky už jste si všimli, že se zlo jen málokdy nachází někde poblíž, ale obvykle se za ním musíte trmácet několik měsíců na úplně opačný konec země?

Vedle záchranných výprav pak ještě existují putování, která mají za cíl něco nalézt. Třeba vzácný artefakt nebo mocnou zbraň. Většinou nikdo netuší, co vlastně hledají ani kde by to měli najít, ale přesto zorganizují výpravu, která bez jakýchkoliv relevantních informací danou věc objeví. A ještě ke všemu často úplnou náhodou. Prostě jim jen tak cvrnkne do nosu jako Vinckovi oříšky pro Popelku.

Když už jsme u toho, taky jste si všimli, jak náhodně se často všechny tyhle záchranné či pátrací skupiny sestavují? Někdy to skoro vypadá, že do nich patří prostě ten, kdo byl zrovna po ruce. Tady bojovník, tady kuchař, tady švec... ono je to ve výsledku vlastně jedno, hlavně že máme pátrací skupinu. Zvlášť výživné jsou ty momenty, kdy je skupina předem určená třeba proroctvím a její členové na sebe "náhodou" narazí. Prostě se shodou okolností setkají v té samé hospodě, kam sice normálně vůbec nechodí, ale zrovna dneska se tam stavili na oběd, nebo do sebe vrazí na trhu či v obchodě, kam vlastně ani nepřišli nakupovat, jen se tam tak poflakují.

Co je mrtvé, nemůže zemřít, tedy... oživnout

Omlouvám se Georgi R. R. Martinovi, že si půjčuju a parafrázuju jedno z mot rodů ze světa Písně ledu a ohně. Ovšem v tomhle případě se přímo nabízí. Spisovatelé fantasy se totiž vysloveně vyžívají v tom, že přivádějí mrtvé zpátky k životu. Často dost nelogicky. Když už totiž máme svět, ve kterém se může stát prakticky cokoliv, proč bychom toho náležitě nevyužili. Tím pádem sice můžeme postavy vraždit ve velkém, ale ty hlavní stejně nikdy nezemřou. A pokud náhodou přeci jen ano, žádný strach, však on se najde nějaký kouzelník nebo magie, kterým se společnými silami podaří vrátit ho zpátky k životu... Pokud se jedná o příběhotvorný prvek, bez kterého by to prostě nešlo, budiž. V mnoha případech je to ale spíše výplněk na efekt - tak trochu ve stylu, otestujme nervy čtenáře, co všechno ještě vydrží, a pak mu dopřejme happy end, jinak nám tu knihu omlátí o hlavu. Protože jak lépe zakončit knihu, než mrtvým a pak zázračně znovuoživeným hrdinou?

Výše zmíněné problémy nejsou tím jediným, co mi na fantasy knížkách často vadí. Jsem si dokonce jistá, že bych mohla ještě chvilku pokračovat. Třeba někdy jindy. :) Jak to máte vy? Shodnete se se mnou nebo s tímhle výběrem bytostně nesouhlasíte? A je něco jiného, co vám ve fantasy příbězích vyloženě pije krev?