Rodinné vztahy jsou vždycky komplikované, vyžadují značnou dávku trpělivosti a především tolerance. Zvlášť když jde o dítě s nastupující pubertou. Rodina představovaná v útlé novele Petry Dvořákové Vrány je však viditelně dysfunkční. Na jedné straně stojí matka, na druhé dcera a mezi nimi obrovská propast nepochopení. Autorka představuje velmi silný a emocemi nabitý příběh, v němž polemizuje o tom, co je vlastně normální...
Báře je třináct a je povahou bohém. Nikdy neměla problémy ve škole, učí se dobře a navrch je výtvarně nadaná. Má však trochu osobitý přístup k úklidu a pořádku všeobecně. Ne že by po sobě nechtěla uklidit, jen tomu nevěnuje takovou péči, jakou by mohla. A právě to je trnem v oku její matce. Bára se pro ni stává boxovacím pytlem, na němž si může vybíjet své četné frustrace. V důsledku toho napětí v domě narůstá a celá rodina se pomalu, plíživě rozpadá.
Vrány jsou velmi intimním příběhem o jedné rodině, která se při pohledu zvenku jeví jako naprosto normální, ale při bližším průniku do jejích útrob se naplno projevuje, co všechno je v ní špatně. Zároveň je zde ukázáno, jak individuální může být vnímání normality a jak moc je to podmíněné naší žitou zkušeností. Rozbuškou, která v rodině vyvolává všechny konflikty, je matka, která svou neustálou nespokojenost přelévá na své okolí a likviduje tím jakékoliv snahy o normální soužití. Její otevřeně negativistický postoj se projevuje úplně ve všem, jako by šlo o přirozené nastavení její mysli. Trpí utkvělými sebelítostivými představami, v nichž je ona největší chudák, jemuž ostatní hází klacky pod nohy, a na jakoukoliv kritiku své osoby reaguje agresí a přeléváním viny na někoho dalšího.
Text zrcadlí neskutečnou bezmoc člověka tváří v tvář problému, s nímž si nedokáže poradit. Bára je obyčejná dospívající s citlivou duší, která nedokáže události okolo sebe vnímat objektivně, protože je v nich citově zainteresovaná. Její podvědomé volání o pomoc naráží na absolutní apatii jejího okolí, pro nějž je snazší zavírat oči a předstírat, že je všechno v pořádku. Jakákoliv intervence totiž znamená nutnost opustit svou pohodlnou sebestřednou bublinu, v níž není prostor pro nikoho cizího. Navíc dotyční, kteří se snaží podat pomocnou ruku, paradoxně celou situaci pouze zhoršují, místo aby jí pomáhali.
Autorka se rozhodla vyprávět v první osobě, přičemž prostor dostává Bára i její matka. Čtenáři je tak nabídnut dvojí pohled na stejnou či velmi podobnou situaci, čímž je rovněž demonstrován rozdíl mezi oběma protagonistkami. Dvořáková využívá hovorovou češtinu a postavy díky tomu získávají na živosti a autentičnosti. Styl vyjadřování obou hrdinek o nich navíc mnohé prozrazuje - ať už je to Bářino věčné snílkovství a umělecká vášeň nebo absolutně negativní přístup k životu její matky. Stačí se zaměřit na výrazové prostředky, které autorka volí. Text je podán v kratších, poměrně prostých větách, Dvořáková se tak snaží postihnout surovost vztahu obou protagonistek a zároveň i realističnost celého příběhu. Jednotlivé kapitoly jsou proloženy krátkými úryvky o vranách, které zrcadlí dění v rodině a zároveň fungují jako podobenství.
Vrány jsou sice na počet stránek malou knihou, ovšem skrývají velmi silný, emocemi nabitý příběh. Vyprávění je něžné i surové zároveň, autorka zpracovává závažná společenská témata, ale volí k tomu velmi přístupnou formu, díky níž je kniha otevřená pro široké spektrum čtenářů. Nejedná se o snadné čtení, protože má schopnost vás emočně naprosto vyždímat, rozhodně však jde o knihu, která by neměla uniknout vaší pozornosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat