Pokud mě sledujete už delší dobu, pak víte, že divadlo je velkou součástí mého života a jen málokdy se mi stane, že bych do něj párkrát do měsíce nezašla. Tím pádem teď, když je kvůli koronaviru všechno zavřené, tak trochu trpím. Nicméně doufám, že se situace brzy uklidní a já si to nějak vynahradím. Ale když už nemůžu na žádnou inscenaci, minimálně si můžu divadelní hry číst. Není to sice úplně ono, ale vlastně to mám docela ráda. A tady je seznam mých deseti oblíbených kousků. Podotýkám, že seznam je řazen zcela náhodně, pořadí jednotlivých dramat nijak neurčuje moje preference.
1. William Shakespeare - Mnoho povyku pro nic
Shakespeare je klasika všech klasik, o níž už jsme slyšeli všichni. Učí se o něm na základních i středních školách, existují desítky konspiračních teorií o tom, kdo to ve skutečnosti byl a jestli hry, které mu jsou připisované, skutečně napsal, a především se i přesto, že je víc než 400 let po smrti, pořád hraje. Popravdě, mám dojem, že neexistuje divadelní sezóna, během níž by se na některém českém jevišti neobjevil. A to teď nemám na mysli Letní shakespearovské slavnosti. Je to prostě nestárnoucí, nadčasová klasika, pro niž si každá doba najde svůj výklad.
Mnoho povyku pro nic patří k ranějším Shakespearovým komediím a jako většina ostatních her tohoto dramatika stojí na poměrně banální zápletce. Celé je to o lásce a uvědomování si, kdo ke komu vlastně patří. Mám tuhle hru ráda především kvůli slovním přestřelkám mezi Beatrice a Benedikem (v některých starších překladech Blažena a Beneš), které mají švih a ukazují na mimořádný Shakespearův talent hrát si s jazykem a být velmi obscénní v jemných náznacích. Rozhodně doporučuju hru vidět naživo, skvělý je i film z roku 1993 s Emmou Thomson a Kennethem Branaghem v hlavních rolích.
2. William Shakespeare - Sen noci svatojánské
Další svatební Shakespearova komedie s láskou v hlavní roli. Vlastně se tu opět hraje s city a uvědomováním si, kdo ke komu vlastně patří, ovšem tentokrát se nám do toho míchají ještě kouzelné bytosti, které možná tak trochu záměrně pokazí, co můžou. V téhle komedii je skvěle vidět Shakespearova práce s jazykem a způsoby, jakým jej využívá k diferenciaci postav - jinak mluví šlechtici, jinak obyčejní řemeslníci. Sen noci svatojánské je zároveň jednou z Shakespearových her, kterou jsem viděla na divadle v několika různých zpracováních. Něco z toho byl absolutní průšvih, něco se mi naopak moc líbilo. Na každý pád však na jakékoliv další nastudování moc ráda zajdu.
3. William Shakespeare - Král Lear
A do třetice Shakespeare, tentokrát jedna tragédie, ať to všechno není jenom na pozitivní notu. Král Lear je vlastně trochu morbidnější verzí pohádky Sůl nad zlato, máme tu krále a tři dcery dokazující svou lásku. Celkově je toto drama postaveno na konfliktu otce s jeho dětmi, protože krom Leara tu máme taky Gloucetera ve sporu se synem. Zápletka se tedy rozvíjí ve více rovinách a hodně stojí na záměnách společenského postavení, cestami napříč společenským žebříčkem a banalitách přerůstajících v obrovské problémy. Navíc je tu taky výborně vystižena Shakesperova oblíbena hra s nejednoznačností žánrů - stačilo by málo a mohlo to dopadnout dobře, ovšem stejná drobnost vychýlí jazýček vah na druhou stranu. Král Lear patří k nejdelším Shakespearovým tragédiím, dokonce je víc jeho různě dlouhých verzí, zároveň je to jedna z velké čtyřky vrcholných tragédií (shodou okolností všech pojmenovaných po hlavním hrdinovi, ty další tři jsou Macbeth, Hamlet a Othello).
4. Anton Pavlovič Čechov - Racek
Čechovovy hry jsou další klasikou, která se na českých jevištích objevuje velmi často a Racek patří k těm nejuváděnějším. Z většiny současných inscenací by ovšem autor asi moc nadšený nebyl. On sám totiž svoje hry považoval spíše za satirické společenské frašky než za sladkobolné tragédie, jak je nastudovával Stanislavský, a tím tak trochu založil tradici tohohle pojetí. Vždycky v nich najdete společenskou kritiku a neschopnost společnosti vypořádat se s postavením, v němž se nachází. Postavy jako by byly uvězněny ve vlastním, úzce omezeném světě, z něhož není cesty ven. Okolní společnost se vyvíjí a proměňuje, ale oni zůstávají ustrnulí v čase a neschopni se s přicházejícími změnami popasovat. Většina Čechovových her by se dala označit za příběhy nešťastných lidí, kteří se plácají životem a za svůj splín si můžou sami, protože nevědí, co vlastně chtějí.
5. Oscar Wilde - Ideální manžel
Ve své době byl Oscar Wilde milován a záhy zavrhován, protože jeho slabost pro muže nebyla ve společnosti přijímána. To však nic nemění na tom, že byl dokonalým glosátorem a s ironickým nadhledem popisoval okolní dění. Ve svých hrách se společnosti vlastně dost otevřeně vysmívá a kritizuje ji, dělá to ovšem s humorem sobě vlastním. A přestože popisuje morálku konce 19. století, problémy, které řeší, jsou velmi nadčasové. Některé věci se prostě nemění. Na jevištích se Wilde až tak často neobjevuje, ovšem můžu doporučit filmové podoby jeho her. Jak Ideální manžel, tak Jak je důležité míti Filipa jsou osvěžující zábavnou podívanou. V obou navíc exceluje Rupert Everett.
6. Gabriela Preissová - Její pastorkyňa
Řada lidí asi zná stejnojmennou Janáčkovu operu, dramatickou předlohu už možná tolik ne. Já ji mám nicméně moc ráda, vlastně je to můj oblíbený zástupce české realistické tvorby, respektive českých vesnických dramat. Tradičně se tady řeší nějaký zásadní společenský problém, který má velký dopad na všechny zúčastněné a může vést až ke katastrofě. Její pastorkyňa je v tomhle ohledu spíš hořkosladká, nicméně možná právě proto ji mám radši než třeba Maryšu.
7. Agatha Christie - Past na myši
Nejsem žádný zvláštní milovník detektivek, to ostatně víte sami. Dokonce nejsem ani vyloženě fanoušek Agathy Christie, respektive některé její knihy mi docela sedí, jiné mě zas až tolik nebaví. Divadelní hra Past na myši ale patří k mým oblíbeným kouskům. Autorce se tady daří poměrně slušně budovat napětí a přinášet překvapivé zvraty. Je to vlastně hodně klasická detektivka a v tom ohledu i docela odhadnutelná, přesto však výrazně svižnější než většina románů od Christie.
8. Henrik Ibsen - Domeček pro panenky (Nora)
Ibsen se proslavil tzv. dramaty posledního jednání, tedy hrami, které jsou vlastně jakýmsi vyvrcholením dlouhodobého konfliktu, o němž toho divák, potažmo čtenář, moc neví. Je vržen do situace a teprve zpětně se dozvídá, co k ní vlastně vedlo. Dalo by se říci, že na začátku hry se nacházíme minutu před výbuchem, který musí nevyhnutelně přijít a všechny postavy silně ovlivní. V Noře se navíc velmi silně řeší i postavení ženy ve společnosti. Do střetu se dostávají takřka nulová práva, jimiž disponuje, a její vlastní sny a touhy po realizaci. Tento vnitřní konflikt je pouze jednou z rozbušek finálního sporu, který vyeskaluje do netušených rozměrů. Nora vlastně není moc sympatická hrdinka, ovšem z hlediska doby vzniku hry je víc než zajímavá.
9. Edmond Rostand - Cyrano z Bergeracu
Neoromantická hra dost silně vybočující z tehdejšího hlavního francouzského dramatického proudu, která je nesmírně jímavým příběhem o lásce a konfliktu vnitřní a vnější krásy. Titulní hrdina má sice nádhernou duši ovšem skrytou za ne až tak pohledným obličejem, což ho vede k přesvědčení, že je pro lásku svého života neatraktivním potenciálním partnerem. Své schopnosti dá proto k dispozici jinému, který pod líbivou skořápkou skrývá duté nic. Hra je psaná ve verších, nepostrádá ironický nadhled ani společenský výsměch, vlastně je svým způsobem i kritikou. Celé je to hořkosladké, místy zábavné a ve výsledku neskutečně tragické.
10. Jaroslav Vrchlický - Noc na Karlštejně
Asi se ani nemusím ptát, kdo zná dnes už klasický film Noc na Karlštejně, to je nestárnoucí klasika, ke které se vždycky moc ráda vrátím. Vrchlického divadelní hra, která posloužila jako předloha, je v určitých ohledech stejná, v mnohém se však liší. Pochopitelně v ní nenajdete písničky, zároveň jsou zde jednotlivé scény uspořádány trochu jinak a totéž platí pro jednotlivé postavy. Pořád je to však komedie o tom, co se stane, když se na hradě plném mužů objeví žena, která tam nemá co dělat. O vtipné dialogy tu není nouze, potkáte se i se situačním humorem a celé je to milá nadsázka o povaze českého národa na pozadí slavných dějin. Škoda, že v téhle původní podobě už se hra na jevištích moc neobjevuje. Každopádně pokud jste ještě neviděli film, tak alou do toho, vy ostudy.
Vybrat si jenom deset her byl popravdě docela oříšek. Tím spíš, že jich mám přečtených několik set. Myslím si, že v budoucnu připravím další podobný článek a tentokrát se třeba ponořím trochu víc do současné dramatické tvorby, ať to není skoro samé 19. století. Tak se třeba za pár měsíců těšte na pokračování. :)
Co vy a dramata? Čtete je nebo vás to nebaví? Anebo radši jdete na hru do divadla? (Což jen tak mimochodem je i můj případ, byť dramaturgické čtení textů mě hodně baví.) Článek s tím nejlepším, co jsem na divadle kdy viděla, pro vás chystám. Tak mi dejte vědět, jaké je vaše oblíbené drama nebo třeba inscenace. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat