Pouta. Neviditelné vazby, které si mezi sebou vytváříme a jichž se často neumíme zbavit. Někdy nás ničí, mnohdy jsme na nich bytostně závislí a nedovedeme si představit život bez nich, přestože by byl tisíckrát snazší. Novela Delphine de Vigan pojednává o čtyřech osobách, jejichž snaha pomoct ubližuje nejen jejich okolí, ale především jim samým.
Hélène je učitelka středního věku, která si v dětství a dospívání prošla domácím násilím. Právě z toho důvodu má čich na děti, kterým se děje něco podobného. Nachází se však v nezáviděníhodné pozici, protože jejím podezřením stran jednoho ze žáků nikdo nevěří. Ona si však je naprosto jistá, že něco není v pořádku. A bruslí na hodně tenkém ledě ve snaze to dokázat.
Théovi rodiče se rozvedli a syna získali do střídavé péče. Na začátku to bylo relativně zábavné, jak však Théo stárne, začíná se na něm tato situace čím dál víc podepisovat. Tím spíš, že ani jeden z rodičů nefunguje úplně na výbornou a Théo se snaží fungovat s oběma tak, aby ani jednomu neubližoval. Důsledkem toho však trpí on sám a vstupuje do světa dospělých mnohem dřív, než by si zasloužil. A především se důvěrně seznamuje s démonem alkoholu.
Mathis našel v Théovi nejlepšího kamaráda, kterého se snaží za každé situace podporovat. I jemu však začíná dělat přítelovo chování starosti. Tím spíš, že z klukovské zábavy v podobě několika loků ukradeného alkoholu se začíná stávat nezdravá závislost, která může mít devastující následky. Čím hlouběji však Mathis proniká ho Théova života, tím víc jeho počínání začíná chápat.
Cécile je oddaná manželka, která vždycky mlčela a držela se v ústraní. Když však objeví skrytou identitu svého muže, začíná to v ní vřít. Na klidu jí nepřidává ani přátelství jejího syna Mathise s Théem, protože je přesvědčená, že chlapec má na její dítě špatný vliv. Bude však muset posbírat odvahu, aby se konečně stala sama sebou a přestala se schovávat za manželova rozhodnutí.
Každý ze čtyř hrdinů je něčím specifický, všechny však spojuje jedno - komplikované vztahy a ambivalentní vztah k sobě samému. Zároveň všichni čtyři věří, že dělají to nejlepší, co mohou, a ve snaze uchránit své blízké často naprosto zbytečně trpí. Stávají se obětí svých vlastních dobrých úmyslů a mnohdy toxických vztahů. Nacházejí se v situaci, s níž si nedovedou adekvátně poradit, ale zároveň jim chybí odvaha zavolat o pomoc. Je to vlastně patový stav, z něhož zdánlivě není žádné východisko.
Text je vlastně pouhým výsekem ze životů jednotlivých postav, nicméně výsekem velmi dobře zvoleným a vypointovaným. Závěr je neuvěřitelně silný především v poselství, které přináší. Autorka si na rozdíl od jiných svých próz v Poutech tolik nehraje s jazykem, naopak píše poměrně úsečně a jasně, bez jinotajů a skrytých odkazů. Jistá symboličnost se objevuje pouze v pasážích vyprávěných Cécile.
Text je členěn do krátkých, obvykle tematicky uzavřených kapitol, z nichž každá přináší nové a zcela konkrétní sdělení. Autorka se rozhodl dát jednoznačný hlas svým ženským hrdinkám, jejichž části příběhu jsou napsány v ich-formě, pohled chlapců je er formou, byť z jejich pohledu. Mimo jiné se na tom demonstruje i rozdíl mezi vnímáním dospělého a dospívajícího, v němž se odráží především nedostatek životních zkušeností těch mladších. Jinak se však zas až tolik neliší.
Delphine de Vigan má talent na velmi úzkém prostoru vystihnout zcela zásadní společenský problém v celé jeho hloubce. Pouta jsou úsporně napsanou prózou s přesně vybroušenými větami, v níž se příběh posouvá vpřed mílovými kroky a spěje k nevyhnutelnému, byť lehce nejednoznačnému závěru. Jedná se o text, který přes značnou suchost stylu vzbuzuje ve čtenáři hluboké emoce a zcela naplňuje téma uvozené na prvních stranách - tedy pravdu o tom, že každý z nás je vázán pouty, která nedokáže zpřetrhat.
Žádné komentáře:
Okomentovat