Cestování se stalo běžnou součástí našich životů. S oblibou vyrážíme do větších i menších dálek a poznáváme cizí kultury. Zároveň se však naše zážitky většinou omezují na víceméně civilizované oblasti a tradiční způsob přepravy, jako jsou letadla, vlaky, autobusy či auta. Ale vyrazit po svých... to chce docela odvahu a hodně silnou vůli. Ladislav Zibura tento způsob cestování praktikuje už nějakou dobu a ani za poznáním Gruzie a Arménie nemohl vyrazit jinak.
Specifikem Ziburových cestopisů je to, že se při jejich čtení dost podrobně seznámíte s autorovými pocity a nejrůznějšími, více či méně bizarními situacemi, které ho potkaly, poznáte celou řadu lidiček, na něž při svém putování narazil, ale krásy země, které by vám měl cestopis zprostředkovat, vám zůstanou vesměs utajeny. Zibura srší vtipem i zábavnými přirovnáními, významně poodhaluje mentalitu obyvatel státu, v němž se právě nachází, ovšem nedá se říct, že by vás nějak zvlášť zlákal k návštěvě. Informace o turisticky zajímavých oblastech jsou totiž kusé a objevují se spíše mimochodem.
Celý cestopis je svým způsobem autorovou slovní exhibicí. Na relativně velkorysém prostoru předvádí svůj nepochybný vypravěčský talent i smysl pro nadsázku a ironii, po určité době však jednotlivé příhody začínají splývat. Jednotlivé dny jeho putování jdou za sebou v neměnném tempu, autor jde buď po svých, nebo jede na kole, případně se nechá popovézt autem, které si někde stopl. Představuje panoptikum nejrůznějších lidiček, jejichž charaktery jsou snadno zaměnitelné, a klidně by mohli tvořit jediného nadčlověka gruzínskoarménské národnosti. Mentalita obou národů je vystižena zřejmě poměrně přesně, byť mnohdy jistě nadsazeně.
Autor jako by se úmyslně vyhýbal jakýmkoliv turisticky zajímavým místům, pokud přeci jenom na nějaké narazí, jenom letmo ho zmíní, většinou se spokojí se sdělením jména, a vrátí se zpět k popisu rázovitých kavkazských lidiček. Navíc mnohdy opomíjí zmínit, kudy vlastně putuje, takže jeho popisy okouzlující krajiny nebo neotřelých vesnic vyznívají naprázdno, protože čtenář stejně neví, kam by se za nimi měl vypravit.
Jak už jsem zmínila výše, Zibura bezpochyby umí psát a má talent na trefná přirovnání i popis lidí, po jisté době se však čtenář přesto začíná nudit. Defiluje před ním totiž pouze záplava někdy lehce vyprázdněných slov, která se cyklí. I vtipné historky ztrácejí opakováním na své zábavnosti a vzbuzují už spíše rozpaky, případně povytažené obočí nad tím, kolikrát se ještě něco podobného bude opakovat. V případě některých pasáží už tomu možná ani nechcete věřit a máte pocit, že autor musel jít těm bizarnostem naproti. Co nicméně oceňuju, je nádherné grafické zpracování. Ziburovo povídání je totiž doplněno ilustracemi od Tomski&Polanski, které celou atmosféru dokonale vystihují.
Zibura je ideální čtení, pokud potřebujete něco hodně oddechového, u čeho se pobavíte a zároveň to není úplně plytké. Z hlediska cestopisu sice kniha žádnou zvláštní hodnotu nemá, velmi slušně však zpracovává mentalitu kavkazských národů a dokáže postihnout celkovou atmosféru Arménie i Gruzie, byť o turisticky zajímavých místech se toho tady moc nedozvíte, dokonce si ani nejsem jistá, jestli vás k návštěvě Kavkazu zláká. Autor má vyprávěcí talent, umí si hrát s jazykem a očividně ho baví se tímhle způsobem exhibovat. Občas je to až trochu moc, ovšem chcete-li se příjemně odreagovat, rozhodně to není špatná volba.
Žádné komentáře:
Okomentovat