Doris je devadesát šest let a nic moc už jí na světě nezbylo. Navíc se začínají objevovat nejrůznější obtíže spojené s jejím vysokým věkem, které jí značně znepříjemňují každodenní existenci. Dlouhé hodiny, které tráví ve svém bytě čekáním na ošetřovatelku, která jí přijde pomoct, vyplňuje skypováním s praneteří žijící v Americe a sepisováním vlastních vzpomínek. Za těch bezmála sto let toho totiž prožila skutečně hodně a potkala neuvěřitelné množství lidí. A o nich všech podává svědectví její červený adresář.
Příběh se vine ve dvou liniích. Ta první je Dorisina současnost, v níž se věnuje takřka výhradně banalitám každodenního života. Ta druhá je její životní příběh od dětství po současnost. Čtenáři se nejprve seznámí s historií červeného adresáře, který Doris dostala od otce k desátým narozeninám, a následně jeho prostřednictvím nakukují do Dorisina života v meziválečném období, za druhé světové války i po ní. Tento koncept je možná trochu ohraný, ale pořád ještě dobře funguje, tak proč ho nevyužít. Problém je, že autorka nedokázala jeho potenciál naplno vytěžit.
První část knihy, kdy se čtenář teprve seznamuje s Doris a jejími blízkými, ať už v současnosti nebo v minulosti, je nesmírně poutavá a rozhodně zaujme. Jakmile se však Dorisin život převalí přes druhou světovou válku, jako by najednou začínal ztrácet švih. Jak byly dívčiny osudy v první polovině dvacátého století zajímavé a pestré, tak jsou po válce dokonale nudné. I když, lépe řečeno, nulové. Autorka totiž poměrně podrobně líčí dvacátá a třicátá léta, svůj prostor mají i ta čtyřicátá, nicméně všechno, co bylo dál, zůstává zahaleno rouškou tajemství. O Dorisině poválečném životě dostane čtenář jen velmi kusé informace; o tom, co ji přivedlo až do její současné situace, se nedozví vůbec nic. Může leda předpokládat, že celé to půlstoletí strávila zavřená v jednom a tom samém bytě, odkud vyšla maximálně jednou za čas na návštěvu příbuzných. A já si nemůžu pomoct, ale cítila jsem se ošizená. Ve druhé části románu vystupuje do popředí postava Dorisiny praneteře Jenny. Bohužel se však nejedná o nijak komplexní charakter, který navíc do příběhu nevnáší nic nového ani zajímavého.
Román působí poněkud nekonzistentně, jako by první a druhá část ani nepatřily k sobě. Nebo spíš, jako by si autorka ukousla příliš velké sousto a chtěla zpracovat promyšlený příběh zahrnující celé dvacáté století, ale v polovině jí došel dech, takže osudy své hrdinky raději jenom rychle uzavřela, ale už se neobtěžovala vyprávět o tom, jaký byl její život, než k tomu došlo.
Autorka má nesmírně poetický styl a píše čtivě, navíc se jí daří vytvářet zajímavé, plnokrevné charaktery. Alespoň pokud jde o lidi z Dorisiny minulosti. Pasáže ze současnosti jsou v třetí osobě a přítomném čase, pro Dorisiny vzpomínky byla využita první osoba a čas minulý. Díky tomu je jasně patrná osobní rovina pamětí a lehce odosobněný prostor aktuálního dění. Škoda, že autorka toto pojetí nedodržela důsledně. Ve chvíli, kdy do hry vstupuje Jenny, se totiž prvotní lehce odosobněné vyprávění současné linky mění ve zbytečně subjektivní, kdežto do vzpomínkových pasáží proniká chladná objektivizace. A najednou to nějak nefunguje.
Kdyby se celý Červený adresář nesl v duchu jeho první půle, byla by to skvělá, emocemi nabitá kniha skrývající silný příběh, druhá polovina ho bohužel proměnila v sladkobolnou romanci s nedotaženými charaktery a ošizenými osudy hlavní hrdinky. Je to velmi dobře a příjemně napsané, román navíc obsahuje řadu nádherných myšlenek, to samo o sobě však na perfektní knihu nestačí. Autorka měla ambice stvořit osobní kroniku hlavní hrdinky, zůstala však kdesi na půl cesty. Tak o sto stran navíc a příběh mohl mít přirozenější vývoj i spád. Takhle po sobě zanechává jenom hořkou pachuť promarněného potenciálu.
Žádné komentáře:
Okomentovat