Ahistorické historické romány

Historické romány patří k relativně populárním žánrům. Mnozí po nich sáhnou, protože mají pocit, že krom pobavení jim můžou přinést i nějaké to poučení. Kde jinde se dozvědět o dobách dávno minulých čtivou formou než právě v nějaké té beletrii? Mohlo by se to zdát jako docela dobrá myšlenka. Kdyby se občas za historické čtení nevydávaly knihy, které nemají se skutečnými dějinami nic moc společného. Možná namítnete, že je to přece fikce, tak proč bazírovat na nějaké věrnosti, ale v tom to právě je. Pokud autor tvrdí, že píše historický román, pak by si měl dát aspoň tolik práce, aby si nastudoval reálie.

Hned na úvod podotýkám, že jsem historik. Mou specializací jsou české moderní dějiny, tedy primárně 19. a 20. století, nicméně vystudovala jsem všechno od pravěku po současnost. Rozhodně bych si netroufla tvrdit, že jsem expert na každou historickou etapu v každé zemi, můžu však minimálně říct, že se v dějinách orientuju. A právě proto mě tolik rozčiluje, když narazím na příběh, který se tváří jako historický román, ale ve skutečnosti je to snůška výmyslů. Protože to není vůči čtenáři fér. Autor ho v podstatě obelhává, protože mu tvrdí, že věci, o nichž ve svém románu píše, se klidně mohly stát. Až na to, že nemohly.

Nikdo z nás v minulosti nežil a zatím se ani nepodařilo vymyslet stroj času, abychom se tam mohli podívat. To znamená, že to, co víme o historii, jsou do určité míry kusé informace a čím hlouběji půjdeme časem, tím míň si toho budeme moci ověřit. Pokud nejste zrovna vědec zabývající se seriózním výzkumem, nikomu neublíží, když si trochu přifabulujete okolnosti, doplníte dialogy, které se potenciálně mohly odehrát, nebo nakouknete do hlavy králi. Problém nastane až v momentě, kdy budete tvrdit nějaký vyložený nesmysl a vydávat ho za pravdu. Například evropský panovník někdy ve 13. století, si asi nedá k obědu bramborové placky ani fazolovou polévku, dokonce ani kukuřičnou kaši. S největší pravděpodobností si ani nevypije šálek čaje, kávy či čokolády, i když to by už bylo pravděpodobnější. Ptáte se proč? Jednoduše proto, že všechny tyto plodiny či suroviny se k nám dostaly až výrazně později a ve středověkém jídelníčku nemají co pohledávat.

Výše zmíněné kiksy jsou nicméně trochu extrémní. Ono úplně stačí, když autorovi ujede sem tam nějaká ne zcela adekvátní poznámka. Protože, přeci jenom, ďábel se skrývá v detailech. A upřímně? Nejhorší jsou v tomhle ohledu historické romance a pak nejrůznější fantasy, v nichž se pracuje s motivem cestování časem. Můžete namítnout, že to přeci není plnohodnotný historický román, a budete mít pravdu, ale přesto... pokud už má autor potřebu dát svojí knize přídomek historický a ukotvit ji do reálné dějinné etapy, mohl by si dát aspoň tolik práce, aby si ověřil, že ve středověké pevnosti většinou nemívali zasklená okna, měšťanské domy ani náhodou nedisponovaly plesovými sály a párové tance v objetí se nezačaly tančit dřív než v 19. století.

Existují však také historické romány, na nichž na první pohled není nic špatně. Až na to, že vlastně nejsou historické. Abyste mi správně rozuměli - pokud jde o věcné chyby, autor se žádných fatálních omylů nedopouští. Jen tvoří příběh, který by klidně mohl fungovat i mimo historické kulisy. Protože to, že se hrdinové párkrát projedou v kočáře, z knihy historický román neudělá. V tom by totiž měly mít dějiny na život hrdinů nějaký vliv. Pokud píšu román odehrávající se v roce 1915, v němž sice nechám hrdinu odejít do války, ale žádné další okolnosti neřeším, někde se stala chyba. V dobrém historickém románě by měl čtenář cítit, že postavy žijí právě v jedné konkrétní době a ne jinde. Ne mít pocit, že je klidně může poslat o dvě stě let sem nebo tam a na jejich osudech se vlastně nic nezmění. Pokud je historie jenom krásnou, možná efektní, ale pořád jen kulisou pro příběh, který s dobou, do níž je zasazen, vlastně moc nesouvisí, proč to má být historický román?

A dovolím si ještě jednu výtku na vrub autorů historické prózy - hodnověrnost postav. Řada autorů totiž vůbec nebere v potaz mentalitu doby. Pochopitelně je nesmysl psát román v archaických výrazech, aby se přiblížil dobový jazyk, chtělo by to však brát ohled i na takové detaily, jako jsou společenské třídy, zbožnost nebo etiketa. Existují věci, k nimž by ani při sebelepší vůli dojít nemohlo, a kdyby přece, považovalo by se to za skandál, a jiné, o kterých se ve slušné společnosti nemluvilo, a pokud, pak pouze v náznacích a narážkách. Některá období byla rigidnější a sešněrovanější, jiná uvolněnější, stejně to fungovalo i s jednotlivými zeměmi či společenskými třídami. Všechno to může působit jako banality, ovšem právě ony dělají z průměrného čtení vážně dobrý historický román.

Uvědomuju si, že jsem extrémně šťouravá. A že většina čtenářů se nad věcmi, které výše zmiňuju, ani nepozastaví. Já si ale jednoduše nemohla pomoct. Mám totiž historické romány jako žánr moc ráda a o to víc mě mrzí, když jejich autoři nedovedou příběhu dát to, co potřebuje. Najde se mezi vámi podobný hnidopich, kterého ahistoričnost historické prózy rozčiluje, anebo jsem jediná? Budu moc ráda, když se o svůj názor podělíte v komentářích.