Holly Ringlandová - Ztracené květiny Alice Hartové

Co může být horšího, než utíkat před minulostí, kterou vlastně ani neznáte? Alicin život je poznamenaný tragédiemi, jako by si štěstí musela teprve zasloužit, protože zatím na něj nemá nárok. Začalo to už v jejím dětství a táhne se dál až do dospělosti. Dá se ovšem něco jako štěstí vůbec najít, když toho o sobě tolik netušíte? Můžete se smířit sami se sebou, když nad vaší minulostí a minulostí vaší rodiny visí tolik otazníků?

Alice vyrůstá v domě na australském pobřeží. Oceán jí hučí pod okny a jejich usedlost obklopuje zahrada, o níž dívčina matka s láskou pečuje. Město mají na dosah, ale Alice do něj nikdy nechodí, dokonce i školu absolvuje pouze jako korespondenční kurz. Vlastně je tak trochu vězněm, byť si to naplno neuvědomuje. Ví pouze, že s její rodinou asi není všechno úplně v pořádku. A ráda by našla způsob, jak to napravit.

Po tragédii, při níž přijdou oba její rodiče o život, se Alice ocitá v péči babičky. Ženy, o jejíž existenci do té chvíle neměla ani ponětí. June ji odváží s sebou do vnitrozemí na květinovou farmu Thornfield, místo, kde se daří veškeré australské flóře a odkud se kytice a výrobky z nich vyvážejí do celé země. Pro Alici je místo nezvyklé a cizí, prakticky nic jí tady nepřipomíná domov, na nějž byla zvyklá. Bude se však muset přizpůsobit, protože nemá, kam jinam by šla. Najít si právoplatné místo ve světě však pro ni ani náhodou nebude snadné.

Příběh je vlastně klasickým hledáním sama sebe. Na stránkách románu pozorujeme hlavní hrdinku od jejího dětství po dospělost. Nutno však podotknout, že se nejedná o příběh celistvý, spíše o jednotlivé střípky jejího osudu, přičemž čím dál jejím životem postupujeme, tím víc se tříští. Zatímco úvodní část, kdy je Alici devět, působí jako ucelené vyprávění s pevně daným ústředním tématem, v pozdějších kapitolách, kdy se z hrdinky stává teenagerka a následně dospělá žena, se příběh zoufale plácá odnikud do nikam a utápí se v průměrnosti. Zdá se, že autorka chtěla vyjádřit příliš mnoho témat a rozličných osudů, až se ve svém románu sama ztratila. V důsledku toho celé vyprávění působí neuvěřitelně ploše. Problémy se nakousnou, ale hlouběji se neřeší, navíc mnohdy zůstávají podivně otevřené. V životě to tak možná bývá, protože ten se málokdy odehrává podle předem daného scénáře, v románu je to však spíše na škodu.

Jednou z největších slabin románu je přehršel závažných společenských témat, z nichž žádnému není věnována adekvátní pozornost. Autorka řeší domácí násilí, alkoholismus, nelegální přistěhovalectví, útěk z domova, šikanu na pracovišti, nevěru, nezdravou žárlivost a nezdravé vztahy obecně... Z předestřeného výčtu musí být jasně patrné, že se jedná o neskutečný pelmel, který bohužel dohromady příliš nefunguje. Jak už jsem zmínila výše, žádné z témat není pořádně rozvinuto, mnohdy ani nedojde k jeho uspokojivému zpracování do příběhu. Některé situace působí v kontextu příběhu násilně, jiné zase absolutně nelogicky.

Druhou velkou slabinou jsou postavy, kterých je snad až příliš a autorka s nimi nedokáže pracovat. Nejen že všechny postavy navzájem splývají, ale navíc fungují podobně jako témata. Každá z nich má nastíněný komplikovaný, mnohdy tragický osud, který však jako by ji nijak výrazně neovlivňoval. Navíc se o něm čtenář mnoho nedozví a pokud, bývá to shrnuto jednou dvěma větami. Mnohdy přitom jde o informace, které jsou v kontextu románu úplně zbytečné, na děj nemají žádný vliv a kdyby nebyly zmíněny, román tím nijak netratí. Lehce zbytné jsou i úvody kapitol, které zmiňují některý z druhů australských rostlin a jejich význam v květomluvě. S obsahem kapitoly totiž většinou bývají spojeny snad až moc volně.

Příliš chytlavý není ani autorčin styl. Hodně rušivě působí především celková střípkovitost. Autorka jako by nedokázala vyprávět ucelený příběh, proto si vybírá jednotlivé situace, které skládá za sebe. Snad právě to je však důvodem výsledné plochosti - prostě vám chybí souvztažnost jednotlivých pasáží, jakási omáčka, díky níž by to všechno plynulo. Problematický je i sám jazyk, který se snaží být poetický, ale selhává. Některé věty působí šroubovaně, jiné velmi neuměle, problémem je i opakování slov. Nejsem si však jistá, do jaké míry je to vina autorky a do jaké překladu.

Ztracené květiny Alice Hartové patří k těm knihám, které vás zaujmou obálkou, nádherným grafickým zpracováním a nejspíš i anotací, bohužel však ve výsledku zklamou. Román se snaží vyprávět dramatický životní příběh hlavní hrdinky, utápí se však v přehnaném množství témat, o nichž chce vyprávět, a postav, jež se v Alicině životě objevují. Celkovým zpracováním navíc působí lehce neuměle, chtělo by se říci amatérsky. Autorka jako by se celou dobu nemohla rozhodnout, o čem vlastně píše, čí příběh chce vyprávět. Ve výsledku se tak snaží psát všechno o všech, což knize jenom škodí. Tím spíš, že i přes tuto snahu zůstávají v příběhu zásadní mezery či zvraty pro zvraty, tedy situace, které jsou dosti neuměle vloženy, aby posunuly děj vpřed. Podle anotace to znělo jako silné, emotivní vyprávění, bohužel se však jedná o velmi průměrný životní příběh hrdinky, který sice má potenciál, ovšem ten zůstal tragicky nevytěžen.