Milostných románů jsou plné obchody, protože se jedná o četbu, která láká velkou skupinu čtenářů. Jan Němec se však rozhodl jít na věc jinak, což ostatně odhaluje už název. V rámci své knihy zkoumá, co všechno milostný román unese a jak moc si může dovolit experimentovat. Po formální stránce jde o zajímavý počin, který ozvláštňuje jinak vcelku banální námět. Forma však není všechno, nemluvě o tom, že je v tomto případě lehce nekoncepční.
Autor se rozhodl svůj román pojmout jako hru se čtenářem. Představuje ho jako autobiografický, hlavní hrdina s ním má mnohé společné rysy, zároveň však nikde není otevřeně řečeno, že by autor prezentoval realitu. Do jaké míry tak vychází ze skutečných zážitků a do jaké tvoří fiktivní příběh, se nedá úplně odhadnout. V podstatě nechává na čtenáři, aby se rozhodl, jak moc mu chce věřit, a zdá se, že právě tato nejednoznačnost autora samotného baví.
V rámci románu je vylíčeno pět let vypravěčova života, které strávil s Ninou, studentkou bohemistiky z Olomouce, která ho zaujala svou přidrzlostí. Vztah je popisován víceméně chronologicky, byť s různými drobnými odbočkami v čase i prostoru. Hlavní slovo má po většinu času autor/vypravěč, Nina sama se dostane ke slovu pouze na úzce vymezeném prostoru. Do románu jsou navíc vkládány úryvky z dalších literárních děl, citáty či e-maily. Autor tím otevřeně a přiznaně narušuje klasickou vyprávěcí formu, nutno však podotknout, že tak činí poněkud nekoncepčně. Citace jiných zahraničních děl jsou vkládány logicky a s hlavním příběhem dobře souzní, jiné pasáže jsou však spíše hrátkami pro hrátky. Skoro to působí, že je autor do příběhu vložil, aby vytvořil zdání formálního experimentu, ovšem logika tohoto kroku je přinejmenším sporná. Zvlášť pokud se jedná o ojedinělý výkřik použitý na efekt, aniž by se s ním nějak hlouběji pracovalo.
Jan Němec bezpochyby umí psát, protože ač místy koncepčně problematický a dějově plytký, je román nesmírně čtivý. Autor je rovněž schopen vytvořit zajímavé, plnokrevné charaktery, které však mě osobně byly z duše protivné. Hlavní hrdina i hrdinka se chovají velmi nedospěle a dostávají se do sporů kvůli malichernostem. To se ve vztazích běžně stává, tudíž by to zase tolik nevadilo, kdyby si hlavní protagonisté navzájem nevyčítali vlastnosti, jimiž se sami projevují. Jejich partnerství nemůže fungovat už z principu, protože každý z nich se soustředí takřka výhradně na sebe a ve své egocentrické bublině není schopen nahlédnout reálné problémy. Úsměvná je především jejich oboustranná snaha změnit toho druhého, aniž by se museli jakkoliv adaptovat oni. Vyloženě iritující je pak vypravěčův neustálý shovívavý nadhled, s nímž má potřebu všechny, včetně čtenářů, přezíravě mentorovat.
Možnosti milostného románu se dají označit za autofikci a autorovu jasnou hru se čtenářem. Román bezpochyby disponuje určitými autobiografickými prvky, jak moc je přesný, to však ví pouze autor. Příběh sám o sobě je poněkud plytký, což nejspíš pramení z takřka nulového vývoje postav, respektive hlavního hrdiny. Nina totiž v rámci příběhu do jisté míry dospívá a proměňuje se, což však vypravěč není ochoten a snad ani schopen akceptovat. Po formální stránce se jedná o jakési pátrání, kam až autora experimentování s milostným románem pustí, koncept však působí nehotově, nedotaženě. Osobně považuju román za velmi dobře napsaný, zároveň se však nemůžu ubránit dojmu, že je to autorova egocentrická literární exhibice. Prostě hra na vysokou literaturu, která tak úplně nevyšla.
Žádné komentáře:
Okomentovat