Zrození knihomola


Každý, kdo čte, za sebou má nějaký osobní příběh. Nikdo se totiž nerodíme jako čtenář, musíme se jím teprve stát. Mnohdy k tomu vede dlouhá a svízelná cesta, která pro někoho skončí tím, že přelouská pár děl z maturitního seznamu a pak už po knížkách ani nevzdechne. Pro jiného se stanou láskou na celý život. Já se přirozeně řadím k té druhé skupině. Četla jsem vždycky, kam až moje paměť sahá, ale bude pěkné zkusit se vrátit zase na začátek. Tak si pojďme připomenout, jak to se mnou vlastně bylo...

Oba moji rodiče čtou, byť dnes už míň než kdysi. Z toho plyne, že mě od dětství vedli ke knížkám, předčítali mi pohádky a pod stromečkem jsem rok co rok našla nějaký zajímavý kousek. Problém byl, že jsem byla dítko zvídavé a lačnící po příbězích, ovšem moji rodiče neměli tolik času, aby mi neustále něco předčítali. Což vás ve chvíli, kdy jste pětiletý capart a strašně nutně potřebujete vědět, jak příběh dopadne, prostě rozčiluje. Jednoho dne jsem si tak vzala pohádkovou knížku sama a pustila se do ní. Nejdřív jsem trochu bojovala s písmenky, ale nakonec se všechna přece jen srovnala tak, jak měla, a já zjistila, že normálně čtu! Naši z toho byli docela na větvi, já jsem si však tu nově nabytou svobodu mimořádně užívala. Najednou jsem totiž nebyla závislá na tom, až si na mě někdo udělá čas, ale mohla jsem si svobodně číst kdykoliv mě napadlo. A taky jsem to dělala.

Když jsem nastoupila do školy, přiznávám, že to pro mě byla trochu nuda. Minimálně hodiny čtení. Učit se písmena a slabiky, když jsem zvládala číst celé dlouhé věty, pro mě bylo utrpení. O nutnosti trpně sedět a čekat, až moji spolužáci přemektají slovo, které já měla přečtené už pětkrát, ani nemluvě. Bohužel tohle utrpení člověk musel podstupovat několik let, protože učitelky vždycky s oblibou vyvolávaly k hlasitému čtení ty, kterým to zrovna dvakrát nešlo, aby si to pořádně procvičili. Člověk, který zvládl přečíst v čase, kdy někdo překoktával jednu větu, celou stránku, u toho vyloženě trpěl. Díky bohu za to, že doma jsem se nemusela na nikoho ohlížet a mohla si číst nikým nerušena svým vlastním tempem.

Z dětství si pamatuju na spoustu dnes už klasických příběhů. Četla jsem Honzíkovu cestu a O letadélku Káněti, Alenčinu a Martínkovu čítanku, Děti z Bullerbynu, Lotu z Rošťácké uličky a taky spoustu příběhů o zvířátkách. Pamatuju si třeba příběhy O kocourku Klubkovi nebo o Modrém zajíčkovi. Všechny ty knížky vždycky měly nádherné ilustrace, které mě někdy bavily snad i víc než samotný text.

Někde kolem třetí třídy jsem objevila knížky Enid Blyton a ponořila se do dobrodružství Správné pětky, Tajné sedmy a dalších dětských skupin, které pátraly po záhadách a rozkrývaly detektivní případy. A dostala jsem se také ke knížkám, které si pamatovali z dětství moji rodiče. Ať už šlo o Kluky, holky a Stodůlky, Tajemství proutěného košíku nebo třeba Rychlé šípy. Díky tátovi jsem objevila taky sérii o Sandokanovi a zamilovala se do pirátů.

Kolem jedenácti dvanácti jsem propadla dívčím románům. V té době moc na výběr nebylo, pro dívky psala hlavně Lenka Lanczová, ze starších jsem louskala knížky Stanislava Rudolfa a objevila jsem taky Ivonu Březinovou. Krom toho jsem přečetla taky spoustu dalších romantických knížek od zcela náhodných autorů, jejichž jména už dneska dohromady nedám, ale tenkrát se mi ty knížky vlastně dost líbily.

Samostatnou kapitolou v mém čtenářském životě je série Harry Potter. Myslím, že jsem tehdy byla ve třetí třídě a táta přinesl domů první tři díly. V té době ještě nešlo o tak šílený fenomén, nicméně už brzy se v něj měly knihy proměnit. Všechny tři knížky jsem nadšeně přelouskala a pak následovalo nekonečné čekání na pokračování. Zvlášť mučivé to bylo mezi čtvrtým a pátým dílem, což s ohledem na konec Ohnivého poháru není nijak překvapivé. A dlouhé bylo i čekání na sedmičku, protože jsme pochopitelně chtěli všichni vědět, jak to nakonec dopadne. Můžu říct, že Harry zůstává dodnes mou srdcovou záležitostí a jen tak něco ho nepřekoná. Jistě, ten příběh není perfektní, ani to není dokonale napsáno. Ale je to prostě tak nějak symbol mého dětství a dospívání. Což je období, na které máme všichni trochu nostalgické vzpomínky.

Přeskočme o kousek dál. S nástupem na osmileté gymnázium se můj čtenářský vkus zase trochu proměnil. Začala jsem ve velkém hltat sérii Děsivé dějiny, protože vtipnou formou přibližovala historii a navíc obsahovala řadu velmi obskurních informací. A taky jsem se dala na klasiku. Poprvé jsem objevila Jane Austenovou, jejíž knížky dodneška miluju, a přelouskala spoustu knih povinné četby zcela dobrovolně. Prostě mi podle ukázek v čítance připadala zajímavá. Někdy v té době taky vypuklo velké haló kolem knížek Dana Browna a já díky nim objevila nový žánr konspiračních thrillerů. Detektivky a thrillery sice dodnes nejsou úplně mým žánrem, ale za to, že je vůbec čtu, vděčím právě Brownovi.

Když jsem postoupila na vyšší gympl, zrodil se další fenomén - Stmívání. Vzpomínám si, že jsme z těch knížek byly úplně hotové, četly jsem je pořád dokola a zdály se nám jednoduše perfektní. Když jsem se k sérii nedávno vrátila, mohla jsem se jenom ušklíbnout nad svým nedospělým šestnáctiletým já, protože ty knihy jsou vlastně dost děsné. V šestnácti nám ale přišly přelomové a boží. Ono se ostatně není moc čemu divit, v žánru YA toho u nás tehdy moc nevycházelo, tudíž každá podobná kniha byla tak trochu zjevením.

Knihy pro mladé dospělé se u nás začaly ve větší míře objevovat až v době, kdy už jsem na ně byla vlastně dost stará. Skoro si myslím, že jsem v té době už i chodila na vysokou. Pochopitelně jsem i tak po některých sáhla a sahám dodnes. Jen už jednoduše nejsem cílovka. Mám moc ráda sérii Drahokamy, bavily mě knížky Stephanie Perkinsové, mým malým guilty pleasure je Percy Jackson a další navazující série. Už několikrát jsem se však přistihla u úvah, že začínám být na tyhle knížky trochu stará. A že kdybych na ně narazila před deseti patnácti lety, bavily by mě podstatně víc.

Když se podívám na svoji čtenářskou dráhu, mám toho na kontě už vážně hodně. Za těch víc než dvacet let, co aktivně čtu, jsem přelouskala určitě několik tisíc knih. Něco z toho byla povinná četba, něco odborné publikace, zbytek čtení pro radost. Dneska jsem žánrově hodně nevyhraněná. Mám ráda co nejpestřejší škálu, proto čtu od všeho něco. Poslední dobou trochu upřednostňuju společenské romány, mám ale ráda i romány historické, nepohrdnu dobrou romantikou, občas dojde i na nějakou tu erotiku. Ostatně harlekýnkovým obdobím jsem si taky prošla. :D Do toho čas od času uteču k fantasy, méně často ke sci-fi a ještě pořád se pouštím i do YA knih, byť v menší míře než dřív. No a skutečně výjimečně je to i nějaká ta detektivka či thriller. Jsem jednoduše velmi univerzální čtenář, který rád přelouská, cokoliv se mu dostane pod ruku. A jak to máte vy?

Žádné komentáře:

Okomentovat