Tošikazu Kawaguči - Než vystydne káva

Představte si, že byste se mohli vrátit v čase. Vidět se s lidmi, kteří už nežijí, znovu potkat ty, kteří zmizeli z vašeho života. To jediné, co pro to musíte udělat, je vypít si šálek kávy. I když... to vlastně není jediná podmínka.

Kdesi v Tokiu se nachází malá kavárnička s poetickým názvem Funiculi funicula. Najdete v ní pouhé tři stolky o dvou židlích a trojici barových stoliček, na stropě se líně otáčí větrák a nikdy tady není příliš horko ani přelidněno. Kavárna má navíc ještě jednu speciální schopnost - umožní vám cestovat časem. Nezáleží na tom, jestli chcete na výlet do minulosti nebo budoucnosti. Stačí se posadit na jedno konkrétní místo a vypít si tam šálek kávy. I když ve skutečnosti to tak snadné není. Celé cestování časem má poměrně přísná pravidla.

Autor příběh nejprve zpracoval jako divadelní hru, teprve později jej rozepsal do rozsáhlejšího prozaického celku. Tomu ostatně odpovídá i celková koncepce, protože většina příběhu je zasazena právě do prostředí kavárny, mimo ni se čtenář dostává fakticky pouze ve vzpomínkách postav. Kniha obsahuje čtyři samostatné příběhy, které však zároveň jsou všechny propojené a více či méně spolu souvisí. Můžete je číst samostatně, osobně bych však doporučovala pročíst si je chronologicky.

Všechny příběhy jsou o vztazích, byť každý o nějakém trochu jiném. V tom prvním přihlížíte rozchodu mladého páru, v druhém se setkáte s manžely, jejichž život komplikuje mužova postupná ztráta paměti, ve třetím je zachycen komplikovaný vztah dvou sester a v posledním nekonečná láska matky k její dceři. V každém z příběhů se některá z postav přesouvá časem, aby si mohla prožít konkrétní situaci znovu a jinak, snad i lépe. Nic z toho, co v minulosti udělá, nijak neovlivní přítomnost, může to však pomoct jemu samému. Postavy, které se časem vrací, nebo naopak cestují do budoucna, se totiž prostřednictvím těchto setkání v čase lépe poznávají a daří se jim pochopit své okolí, což může výrazně ovlivnit jejich vztahy k blízkým i k sobě samým.

Autor má poměrně specifický jazyk, který je nicméně v něčem typický právě pro asijské autory. Jeho vyjadřování je poměrně úsporné a styl suchý a prokomponovaný, byť zároveň poetický. Každé slovo v něm do věty naprosto přesně pasuje, žádné nechybí, žádné nepřebývá. Velký důraz je kladen na dialog, který je nositelem příběhu, což do jisté míry vyplývá už z toho, že autor jej původně sepsal jako divadelní hru. Popisy prostředí jsou lehce repetitivní, v podstatě v každém z příběhů se zopakuje, jak kavárna vypadá, pokaždé je však přidán nějaký nový drobný detail, který popis oživuje. Svou jazykovou vybroušeností navíc autor dokonale vystihuje atmosféru a probouzí ve čtenáři emoce. Jednotlivé příběhy jsou silně emoční nejen svým obsahem ale mnohem častěji poselstvím, které předávají.

Než vystydne káva se liší od knih, na které jste možná zvyklí. Je na ní velmi znát, že autor pochází ze zcela jiné kulturní oblasti, to je však zároveň i tím, co jí dodává osobité kouzlo. Jedná se vlastně o moderní magický realismus, příběh výrazně pracuje se čtenářskými emocemi a všemu neobvyklému dodává punc něčeho zcela běžného. Autor perfektně pracuje s jazykem, jeho styl je poetický a především dokonale propracovaný, celá kniha nezapře jeho duši dramatika, protože je dramaturgicky velmi dobře prokomponovaná. Vlastně jsem si při čtení říkala, že bych ji moc ráda viděla právě na divadle. :) Pokud tedy chcete zkusit něco trochu jiného, ale nesmírně poutavého, rozhodně neváhejte.