Billy O'Callaghan - Náš Coney Island

Láska může mít různé podoby a trvat různě dlouhou dobu. Některé vztahy vyšumí po pár krátkých měsících, jiné vydrží po celý život. A některé jsou zvláštním způsobem osudové - sice se do nich nedokážeme ponořit naplno, ale přesto nás provázejí po celý život a my se od nich neumíme odpoutat. To je ostatně i případ hrdinů tohoto románu. Jejich vztah připomíná závislost, z níž se ani jeden nedokáže vyvázat. Ale... je to ještě láska nebo už jen zvyk?

Michael a Caitlin se seznámili, když byli oba ještě mladí a do určité míry nezkušení. Došlo k tomu však v době, kdy už měl každý z nich jiný stálý vztah a partnera, jehož nechtěl opustit. To, co začalo jako známost na jednu noc, se přerodilo v intenzivní mnohaletý vztah s pravidelnými každoměsíčními schůzkami. Ti dva si pro sebe kradou krátké momenty, pár hodin každý měsíc na Coney Islandu. Místě, které pomalu ale jistě odumírá a žije už pouze ze své dávno zašlé slávy. A vypadá to, že jejich vztah spolu s ním.

Zásadní slabinou celého románu je fakt, že vlastně nemá děj, nosný příběh a dokonce ani jednotné téma. Jde v podstatě o střípkovité vyprávění ze životů hlavních hrdinů, které sice tvoří rámec pro jejich vztah, ale k vytvoření románu nestačí. Příběh se de facto vine ve třech paralelních rovinách, jejichž spojnicí je vzájemný vztah Michaela a Caitlin. Rámec tvoří jedno z jejich setkání na Coney Islandu a v hodinovém hotelu, anonymním prostředí, kde nikoho nezajímá, kým jsou a co je spojuje. Vedle toho se čtenář seznamuje také s historií jejich vztahu a především životy jednoho i druhého, které jsou ve své podstatě velmi vyprázdněné. Autorovi se povedlo zachytit okamžik neodvratného konce životní etapy, která byla pro oba hlavní hrdiny velmi důležitá, dobře vystihuje atmosféru bolestného loučení smíseného s tichou rezignací, v němž si oba protagonisté uvědomují, že dospěli do rozhodujícího bodu zlomu. To samo o sobě však na román nevydá.

Každá příběhová linie jako by se odvíjela zvlášť, spojení mezi nimi je velmi vágní a mnohdy se úplně ztrácí. Je otázkou, zda jde o autorův úmysl, jímž chce postihnout téma věčného míjení se, nebo o nepřímý následek nevhodné kompozice. Výsledkem je příběh vlastně o ničem. V celém románě se nic neděje, nedochází v něm ke zvratům, postavy se nevyvíjí. Jde o moment uvězněný v čase a postupně zahnívající jako sám Coney Island, kde se odehrává.

Přestože je kniha problematická po příběhové stránce, je mimořádně dobře napsaná. Autor má cit pro jazyk a dokáže popsat banální každodenní situace s neskutečnou obrazivostí. Celý román je napsán nesmírně poeticky, forma však v tomto případě překonává obsah. Přestože je příběh sepsán v mnoha skvěle vystavěných, téměř vznosných souvětích, neubráníte se dojmu jisté plochosti a banality. Je to totiž napsáno nádherně, ale vlastně je to absolutně o ničem.

Náš Coney Island je románem napsaným dokonale poetickým jazykem, autorův styl nicméně určitě nesedne každému a je potřeba si na něj nejprve zvyknout. Forma totiž výrazně převyšuje obsah, a přestože jednotlivé věty jsou samy o sobě perfektně vybroušené, dohromady netvoří nijak zářivý celek. Jako by se autor tak strašně snažil napsat z hlediska literárního stylu hodnotný kus, až zapomněl, že je k tomu potřeba i nosný příběh. O'Callaghan skvěle zachycuje atmosféru postupného úpadku, nenávratný konec dlouhého snu, to je však bohužel to jediné, co na vás z knihy dýchne. Příběh i postavy se utopí pod nánosem až zbytečně košatých, obrazivých frází, které drží pohromadě jen tak tak. Oceňuju styl psaní i prvotní nápad, ani jedno však na výborný román prostě nestačí.