Lenka Bandurová - Lea Honor: Třpytící se město

Domluvený sňatek nikdy není právě výhra. Je však o to horší, když vám o něm nikdo předem neřekne a váš nastávající si vás navíc chce vzít stejně málo jako vy jeho. Slib je však slib a rodinná čest stojí na prvním místě. Lea ve svých sedmnácti letech nemá o vdavky ani ten nejmenší zájem, na její názor se však nikdo neptá, proto pro ni záhy začíná snad největší životní dobrodružství.

Před řadou let na bitevním poli si dva muži dali slib - jejich děti se jednou v budoucnu spojí v manželském svazku. Přání dotčených dětí je vedlejší, protože sliby otců jsou vždy závazné a plnit se musí. Thomas Honor se vypraví do Sluneční vesnice pro nevěstu, ačkoliv už dávno věnoval srdce jiné. Když zjistí, že dívka, již si měl vzít, si už našla jiného muže, značně se mu uleví. Dokud nezjistí, že její otec má ještě jednu dceru, zatím svobodnou. Lea o dávné dohodě vůbec nic netuší, to však Thomasovi nezabrání, aby si ji s sebou odvedl.

Od začátku je jasné, že vztah těch dvou bude minimálně komplikovaný. Ona ho nesnáší jako uzurpátora své svobody, on ji považuje za nerozumné dítě, které musí vychovávat. Příliš nepomáhá ani fakt, že Thomas je dávno zamilovaný do jiné a svou novou nevěstu bere jako přítěž. Má vztah, který od začátku stojí na velmi chatrných základech, vůbec nějakou šanci na úspěch?

Podle anotace zní příběh Ley Honor poměrně zajímavě. Stojí sice na klasické zápletce od nenávisti k lásce, ale to by nevadilo, kdyby si autorka dovedla se zpracováním vztahu pohrát a nějak zajímavě ho okořenit. To se však bohužel nepovedlo. Děj sestává výhradně z bezcílného putování z místa na místo, jakákoliv potenciálně zajímavá vedlejší dějová linka je utnuta ještě v zárodku. Nepomáhají ani postavy, kterých je s ohledem na faktickou absenci děje zbytečně moc a jejich role v příběhu je přinejmenším sporná. V podstatě je to jakési křoví okolo hlavních hrdinů, které však má na dění absolutně marginální vliv.

Kdybych měla román hodnotit jedním slovem, řekla bych, že je nedotažený. Autorka má řadu zajímavých, mnohdy i dobrých nápadů, ovšem nedokáže je prodat. Místo aby rozvíjela děj a propojovala ho nějakým nosným tématem či zápletkou, vymýšlí neustále nové a nové mikropříběhy, které však nakonec nijak nerozvine. Řada věcí je nakousnutých, ale už se s nimi dále nepracuje, jiné epizody jsou naopak naprosto zbytné, příběh nikam neposouvají a mnohdy působí dokonce nelogicky.

Vedle děje jsou ohromnou slabinou také postavy a vztahy mezi nimi. Už výše jsem zmínila, že jich je zbytečně moc, navíc jsou však absolutně ploché a postrádají jakýkoliv vývoj. A to včetně hlavních hrdinů. Lea se po většinu času chová jako malé trucovité dítě, které trvá na tom, aby bylo po jeho. Střídavě se vzteká a naříká a její jednání i chování mnohdy postrádá jakoukoliv logiku. Thomas je na tom dost podobně, v podstatě jde o despotu, který touží všechny okolo sebe ovládat a zaslepeně se žene pouze za vlastními cíli bez ohledu na city ostatních. Vzájemné chování jeho a Ley zcela vylučuje jakýkoliv potenciální vztah, a je mi proto záhadou, z čeho vlastně má vzniknout a v podání autorky také vzniká. Ostatní postavy, které se porůznu ochomýtají okolo, působí trochu nadbytečně, jelikož se v podstatě nijak neprojevují ani neovlivňují postavy hlavní či děj.

Úplně šťastně vykreslený není ani autorčin svět. Na území o rozloze zhruba České republiky (to odhaduju na základě časových údajů o vzdálenostech) se nachází nepřeberné množství různých kultur a geografických pásem. Potkáte tu vedle sebe palmy i borovice, levandule i podzimní les. Jako inspirační zdroj autorce zřejmě posloužilo všechno od Číny přes Indii až po Evropu, dohromady je to však nehorázný pelmel, který vlastně nedává smysl. Trochu zarážející je taky fakt, že přestože jednotlivá území se liší snad úplně ve všem, lidé v celém autorčině světě (s jedinou výjimkou) hovoří stejně. Trochu to působí, že autorka měla velké ambice stvořit komplexní a kulturně pestrý svět, ovšem uvízla kdesi na půli cesty.

Lenka Bandurová rozhodně nepíše špatně, její styl je poměrně svižný a čtivý. Škoda občas až zbytečné snahy o jakousi "vznešenost", která ve výsledku působí neobratně. Všechna ta "avšak", "jej", "leč" atd. jsou po čase jako pěst na oko. Trochu zvláštně znějí i některé dialogy, řada z nich je vlastně jen prázdné plkání o ničem. Autorka umí příjemně popisovat prostředí a rozhodně má širokou slovní zásobu, jen to občas zbytečně exhibuje. Co zamrzí, je extrémní množství chyb včetně hrubek, které však padají na vrub asi spíše odbyté redakci než autorce samé.

Lea Honor: Třpytící se město je knihou, která příliš neoslní. Zápletka stojí na jednom z typických romantických klišé, to by však nemuselo vadit, kdyby autorka dovedla s příběhem zajímavě pracovat. To se však bohužel nepovedlo. Román má takřka nulový děj navrch zalidněný absolutně plochými a vesměs nesympatickými postavami. Autorka rozhodně nepíše špatně, na jejím stylu je však hodně patrná nevypsanost, na určitých místech i absence jazykového citu. Předpokládám, že mladším čtenářům by se knížka mohla líbit, kdo však má trochu načteno, bude nejspíš jenom bezradně kroutit hlavou nad tím, co se v románu děje. Po stylistické stránce to rozhodně není katastrofa, pokud však jde o příběh, chtělo by to ještě hodně práce, aby skutečně stál za to. Takhle sklouzává k šedému průměru, ne-li podprůměru, který nedokáže zachránit ani působivé grafické zpracování.