Jak (ne)plnit cizí očekávání?

Občas si říkám, že žijeme ve zvrácené době. Svět se okolo nás řítí bleskovou rychlostí, občas kvůli tomu míváme pocit, že nás život tak trochu míjí, a do toho neustále bojujeme s očekáváními lidí okolo nás. A někdy i s našimi vlastními. Ať totiž chceme nebo ne, okolí nás ovlivňuje, třeba jen podvědomě, a my pak sami sebe obviňujeme z toho, že nejsme tak úspěšní jako naši vrstevníci. Co se to se světem stalo, že máme potřebu se neustále s někým srovnávat a klást na sebe úplně zbytečné nároky? Zvlášť když mnohdy ani nejde o cíle, které by nám byly vlastní...

Když to vezmu kolem a kolem, celý život od nás neustále někdo něco čeká. A pokud to nesplníme, bude zle, nebo přinejmenším způsobíme zklamání řadě lidí okolo sebe. Mnohdy se vás vaše okolí ani neptá, jestli to, do čeho vás tlačí, taky chcete. Prostě má pocit, že ví, co je pro vás nejlepší, a tím se řídí. A má pocit, že vy byste měli taky. Řada rodičů si tak například na dětech kompenzuje své nenaplněné ambice. Třeba chtěli hrát fotbal, ale nikdy se jim to nepovedlo, takže to za ně musí dohnat syn. Anebo vždycky toužili proslavit se jako herci, takže dcera od dětství chodí z konkurzu na konkurz. A protože je in mít geniální dítě, rovnou ho zapíšou na milion nejrůznějších kroužků, protože to jejich je rozhodně mimořádně talentované a nějak si s tím poradí. A teď mi řekněte, jak se ten nebožák nemá cítit pod tlakem?

Já osobně jsem měla skvělé dětství v tom, že mě naši nikdy nenutili do žádných kroužků. Po pravdě to bylo spíš naopak, protože mamka byla odjakživa dost úzkostlivá a moc se jí nelíbilo, že bych měla někam chodit. V podstatě jsem si všechno musela tak trochu vybojovat, nicméně když jsem chtěla začít s výtvarkou, nebyl to problém, a vydupala jsem si i divadlo. Jediné, co mi nikdy nevyšlo, byl klavír. V jiných ohledech se však určitý tlak ze strany rodičů projevoval. Třeba v tom, že jsem musela jít na osmiletý gympl. Teprve zpětně viděno mi dochází, že naši vlastně jsou docela obratní manipulátoři, takže mě dovedli přesvědčit, že k přijímačkám vlastně strašně chci. Ono to ostatně u dítěte není tak těžké, protože se nemá jak bránit. Aby bylo jasno, nelituju toho, že jsem na ten gympl tehdy šla, jen vím, že to nebyla tak úplně moje volba.

Podobné to bylo i později při nástupu na vysokou. Vždycky mě to táhlo k umění, tomu ostatně odpovídaly i moje kroužky. Když jsem ovšem zvažovala přihlášku na DAMU, několikrát jsem si vyslechla, jestli to není škoda, hlásit se s mojí hlavou na uměleckou školu. Jako by všichni ti lidi jakýkoliv umělecký obor studovali, aby mohli soudit, jak moc těžké to studium je. (To DAMU jsem nakonec vystudovala a s klidným srdcem můžu říct, že taková procházka růžovou zahradou, jak si mnozí představují, to vážně není.) Když jsem si pak podávala přihlášku na fildu, zase jsem si musela mnohokrát vyposlechnout, jestli není škoda jít na humanitní obor, když mi tak dobře jde matematika. Jako by to, že někdo zvládá technické předměty automaticky znamenalo, že je musí chtít studovat. Protože ne, nemusí. Občas uvažuju nad tím, kde berou učitelé tu jistotu, že tak perfektně znají své žáky. Většina z nich se s nimi setkává pár hodin týdně v průběhu výuky jediného předmětu. Učitel tak možná ví, že někomu jde trigonometrie, ale už netuší, jestli doma ve volném čase třeba nevyrábí keramiku nebo nepeče vánočky. Většinu učitelů to vlastně vůbec nezajímá. Ovšem jakmile přijde na přihlášky na vysokou školu, připadají si jako ti nejpovolanější, kdo by měl rozhodovat o vaší budoucnosti. A nemusíte se bát, na vysoké si určitě ještě mnohokrát vyposlechnete něco ve smyslu, že od vás vyučující "čekali něco trochu jiného" nebo "čekali trochu víc". A vy máte chuť jim říct, že by všem prokázali největší službu, kdyby nečekali vůbec nic. Ale protože chcete dostudovat, radši mlčíte.

Jeden by si myslel, že když už jste jednou dospělí, třeba budete mít od nároků svého okolí konečně klid, jenže bohužel, máte smůlu. Teď se totiž očekávání vašeho okolí přesměrují k vaší kariéře, případně osobnímu životu. Neustále budete mít na talíři, proč si nenajdete lépe placenou práci nebo perspektivnější pozici. A to ani nemluvě o tom, že od určitého věku vás příbuzní s gustem zavalí dotazy, kdypak si najdete nějakého stálého přítele, uspořádáte svatbu a pořídíte si kupu dětí. O skrytém nátlaku vaší matky ani nemluvě. Neustále totiž budete mít na talíři, která z jejích kamarádek provdala dceru, která už je babička a jak by se ona taky ráda dočkala vnoučátek. Člověk z toho občas nabývá dojmu, že je to pro ni nějaký závod, ve kterém se může se známými trumfovat, co jejich děti dokázaly. A názor těch dětí vůbec není podstatný.

Abych byla upřímná, jsem unavená z toho, že ode mě neustále někdo něco čeká. Jedna věc je, že od sebe mám určitá očekávání já sama. To je svým způsobem asi normální. Ale proč bych měla neustále naplňovat očekávání těch okolo? Já přece nejsem cvičená opička, která začne na zapískání provádět triky. Mám právo rozhodovat se o vlastním životě sama a necítit se špatně jenom proto, že někdo ode mě čeká něco jiného. Už jsem dospěla do fáze, kdy se mi jakž takž daří cizí očekávání filtrovat a posílat jedním uchem tam a druhým ven. Život není pětiletka, nedá se naplánovat, i když bychom si to občas moc přáli. A není lepší nechat se jím neustále překvapovat a užívat si každý okamžik, než abychom jenom plnili to, co od někdo čeká? Vím, že to jde těžko, ale zkuste hodit očekávání druhých za hlavu. Podstatné totiž je, abyste byli spokojení vy sami. A že nežijete život, který by vaše okolí uspokojoval? No a co? Není to jejich život, je váš!