Ztraceno v překladu

O tom, že knihy bývají občas dost mizerné po stránce korektur, už jsem tady mluvila. Co si ale počít, když je špatný překlad? A věřte mi, stává se to poměrně často. Literární překlad je totiž samostatné umění, k jehož osvojení potřebujete výrazně víc, než jen perfektně ovládat jazyk. A bohužel, ani tahle podmínka není kolikrát splněna.

Na vysoké jsem měla mimo jiné předmět jménem Literární překlad. Přestože název by naznačoval, že jsme se v jeho rámci pokoušeli o překlady literárních děl, ve skutečnosti jsme na hodinách takové překlady rozebírali a srovnávali s originálem. A bylo to často dost zajímavé, protože překladatelé nezřídka naráželi na absolutní nepochopení autora a toho, co se snažil říct, případně se snažili banální informaci vyjádřit tak květnatě, až se její původní význam zcela vytratil. Dodneška si pamatuju výňatek ze Zpěvů Maldororových od Lautréamonta. V originále zazní věta zhruba ve významu "odněkud vylezl obří krab". Překladatel se nicméně rozhodl tuto vcelku banální informaci přeformulovat na spojení "krab zvíci vikuně". Pokud teď uvažujete, proč se překladatel rozhodl právě pro tohle přirovnání, věřte, že my jsme koukali taky. Tím spíš, že s ohledem na text originálu nebyl žádný důvod používat tak knižní výraz ani srovnávat kraba s jihoamerickou lamou. Protože, nic si nenalhávejme, pod použitým slovním spojením si málokdo něco představí.

Překladatelství je zrádné v tom, že u něj musíte být přesní, ale zároveň vědět, kdy si můžete dovolit improvizovat. Mnohdy se totiž počítá i jen jediné slůvko, které pokud chybí nebo přebývá, může zásadně změnit význam věty. Jen tak mimochodem, o tomhle jsem se celkem nedávno přesvědčila u Férské ságy. Na konci druhého dílu zazní věta o "omilostnění korunou", což se v českém překladu omezilo na pouhé "omilostnění", přestože s ohledem na vývoj příběhu je část o koruně dost podstatná. Vezmeme-li v potaz, že svět v této sáze hodně funguje na tom, co se říká a jaké konkrétní výrazy se volí, je přinejmenším zvláštní, že překladatelka nepovažovala za nutné dodržet původní význam věty.

Dalším problémem je, že málokterý překlad dokáže být nadčasový. Jazyk je živý organismus, který se neustále mění a vyvíjí, z čehož přirozeně plyne, že překlad ze 30. let minulého století bude v současnosti žalostně neaktuální. Může to být vlivem reálií, které se pochopitelně změnily, ovšem i vlivem výrazových prostředků, které jsou dnes přeci jen jiné než za první republiky. Samostatnou kapitolou pak je revidování starší české klasiky do dnešní češtiny, což je snad ještě ošemetnější problém. Musíte totiž původní text zpřístupnit dnešnímu čtenáři, ale přitom neznásilňovat autora a jeho výrazové prostředky. Zkuste si vzít třeba takového Klicperu, to je boj. (A ano, osobní zkušenost.) 

Samostatnou kapitolou je překlad klasických děl. Je totiž jasné, že pokud kniha vznikla v 18. století, bude po jazykové stránce jiná, než kdyby ji autor napsal dnes. Když ovšem něco takového překládáte, musíte zakomponovat určitou míru archaičnosti, abyste nenarušili původní poetičnost textu, ale zas to nesmíte přehnat, jinak bude výsledný překlad pro čtenáře zoufale nečtivý. Zároveň je vždycky dobré znát konkrétní dobové reálie z období vzniku díla, dost často se totiž do autorovy tvorby promítají a jejich nepochopení může vést k chybám. Ostatně pokud jde o reálie, ani nemusíme chodit do klasiky. Setkala jsem se i s překladatelem, který očividně netušil, že je rozdíl mezi západní a Západní Virginií.

Co je vlastně zapotřebí k dobrému překladu? To je vynikající otázka, na niž ovšem není snadné odpovědět. Překladatel by pochopitelně měl ovládat jazyk, z něhož překládá, a navrch ještě perfektně umět česky. Rozhodně je potřeba taky určitý jazykový cit, který mu napoví, jaké výrazy v jakých situacích volit. Překladatel je vždycky do značné míry interpret, takže do jeho práce s textem se promítá jeho osobní zkušenost a v jeho pracích se pak dá vysledovat třeba inklinace k určitému slovu nebo slovnímu spojení atd. Zároveň by však překladatel neměl zapomínat na to, že jeho prostřednictvím promlouvá autor, tudíž překlad by měl v co největší možné míře zachytit atmosféru původního textu a původní autorský styl. Má-li tedy někdo ve zvyku psát krátké úsečné věty, v překladu by z nich neměla vznikat květnatá souvětí a naopak. Prací překladatele je v podstatě neustále potlačovat sám sebe ve prospěch autora, jehož překládá.

To, že můžeme číst knihy v překladu, je luxus, který v minulosti rozhodně nebyl běžný. Ještě v 19. století museli čtenáři spoléhat spíš na svou jazykovou vybavenost než na možnost, že jim knihu někdo přeloží. Kdo si chtěl přečíst poslední novinku hýbající salónní konverzací, musel jednoduše umět německy, francouzsky, anglicky... doplňte si, jaký jazyk je libo. A když jsme u toho, některá díla se k nám dostávala až jako překlad z překladu, což už samo o sobě evokuje určité zkreslení. V současnosti je knižní trh tak masivní a po beletrii je taková poptávka, že se k nám novinky dostávají velmi rychle a na překlad si stačí počkat. Ve většině případů je navíc velmi slušný, tudíž není třeba se bát toho, že vám něco zásadního unikne. Pokud nicméně trváte na tom, že chcete text tak, jak ho autor napsal, máte v podstatě jen dvě možnosti - buď budete číst výhradně české autory, nebo se skvěle naučíte všechny jazyky, jejichž literatura vás zajímá.

Čeština je v rámci světa poměrně bezvýznamný jazyk, podle počtu mluvčích se pohybuje někde kolem 80. místa. Když vezmeme v potaz, jak úzký okruh čtenářů ve srovnání s celkovou populací u nás je, máme neskutečně štěstí, že se tolik knih překládá. Tím spíš, že nabídka je velmi pestrá, zahrnuje mnoho rozmanitých cizích jazyků a prolíná napříč všemi žánry. Přesto je dobré myslet na to, že žádný překlad na světě nikdy nebude přesný. A platí to zvlášť u překladů starších. Buďme tedy vděční, že jsou na našem knižním trhu přítomní autoři snad všech jazykových rodin, ale pokud chcete mít jistotu, že si dopřáváte setkání s autorem v jeho původní podobě, naučte se jeho jazyk. Nic lepšího se bohužel poradit nedá.