Victoria Mas - Bál šílených žen

V Paříži existuje nemocnice s názvem Salpêtrière, která dnes patří k nejprestižnějším ve městě. V minulosti však toto jméno vyvolávalo spíše hrůzu, a to v očích žen a dívek. Kterákoliv z nich totiž mohla skončit jako zdejší pacientka a umírat zaživa mezi dalšími skutečně nebo jen zdánlivě šílenými ženami. Vítejte na konci 19. století, kdy ženský život prakticky nemá váhu a k tomu být prohlášena za nesvéprávnou stačí maličkost.

Píše se březen 1885 a nemocnice Salpêtrière pro choromyslné ženy ožívá nebývalým ruchem. Chystá se totiž pravidelný bál, jehož se chovanky ústavu smí zúčastnit. Pro ně je to způsob, jak aspoň na chvíli uniknout z jednotvárné šedi ústavní rutiny, pro smetánku možnost, jak se pobavit na účet druhých. Šílené ženy jsou v Paříži považovány málem za exotický exponát, který je potřeba důsledně okukovat bez ohledu na jeho city a důstojnost. Než však k plesu dojde, odvíjí se nemocniční život v zaběhnutých kolejích. Ženy tráví svůj čas víceméně pohromadě, čas od času je některá podrobena vyšetření nebo slouží coby předmět lékařských experimentů. Salpêtrière je v podstatě jedna velká laboratoř plná pokusných subjektů, jejichž život nemá fakticky žádnou hodnotu.

V příběhu se prolínají osudy několika žen spojených s ústavem Salpêtrière. Setkáváte se s Geneviève, vrchní sestrou, která má zdejší choromyslné na starosti, Louisou, jednou z chovanek, která věří, že nemocnici časem opustí, a Eugénií pocházející z vlivné měšťanské rodiny, jež má lehce neotřelou schopnost - dokáže vidět duchy. Osudy těchto tří se protínají a proplétají, přičemž jejich jednání se vzájemně ovlivňuje. Silně provázané jsou zejména Geneviève a Eugénie, protože činy jedné mají přímý dopad na život té druhé.

Autorka se inspirovala skutečnými událostmi, nemá však ambici napsat historický román. Její próza leží na pomezí grotesky, společenské kritiky a hororu a cíleně poukazuje na problém ženského postavení. Mas sice situuje svůj příběh na konec 19. století, ovšem opírá se do celkem nadčasového problému mužské nadvlády a nerovnosti postavení na základě pohlaví, které stále, ač mnohem skrytěji, existuje. Přestože v příběhu se objevují rovněž mužské postavy, slouží spíše k demonstraci konkrétního problému a nejedná se o plnohodnotné charaktery. Muži jsou v textu prezentováni jako nositelé jediné možné pravdy a zároveň nositelé veškerého zla. Ženy jsou v jejich očích méněcennými tvory bez nároku na vlastní názor a svobodnou existenci. V kontrastu k tomu stojí autorčiny ženské charaktery, které se jen stěží dají považovat za nesvéprávné či emočně labilní. De facto největší provinění autorčiných hrdinek spočívá v tom, že odmítají poslušně tančit na mužskou písničku a vyhraňují se proti postavení ve společnosti, které jim mužský svět diktuje.

Autorka má dosti břitký vyjadřovací styl, v němž není místo pro emoce. Události příběhu jsou popisovány s až úzkostlivou vědeckou přesností, vše je řečeno na přímo a bez obalu. Neznamená to však, že by se v příběhu samém emoce nevyskytovaly. Právě úspornost stylu jim dává naplno vyniknout, takže čtenář se dovede vcítit do jednotlivých postav a zažívat jejich pocity strachu, úzkosti, beznaděje, ale i radosti a štěstí. Novela v mnoha ohledech stojí právě na kontrastech, které dokonale demonstrují téma nespravedlnosti a jednostranně zaměřené společnosti.

Bál šílených žen se sice inspiroval skutečnými událostmi, autorce však nejde čistě o to předvést, jak vypadal ženský blázinec na konci 19. století. Naopak se snaží v příběhu hledat paralely se současnou situací, která se od dřívějších poměrů v mnoha ohledech zas až tolik neliší. Do čela příběhu proto staví silné ženské hrdinky odhodlané prát se za to, co považují za správné, a to i navzdory mužskému egoismu a blahosklonné víře ve světovou dominanci. Text má v sobě nádech bezútěšnosti a strachu, zároveň je však také poselstvím o naději na lepší zítřky. Vlastně je to velmi depresivní čtení, ovšem jde o příběh, který ve vás i po svém skončení bude rezonovat.