Vojtěch Matocha - Prašina: Černý merkurit

Není to tak dávno, co se podařilo zachránit Prašinu před katastrofou, a už je tu další problém. Tentokrát ovšem nepřichází zvnějšku, ale přímo zevnitř této oblasti. V nejtemnějších hlubinách Krchleb se totiž skrývají odbojní jedinci odhodlaní zničit celou Prahu, pokud nebude po jejich. A pokud objeví legendární černý merkurit, mohlo by jim to vyjít.

Jirka nemá zrovna nejlepší životní období. Umřel mu děda, který toho o Prašině vždycky věděl víc, než přiznával, a navíc to vypadá, že i jeho vztahy s En se začínají kazit. Mezi těmi dvěma vládne jisté napětí, jako by si každý z nich zachovával tajemství, s nímž se odmítá tomu druhému svěřit. Jejich přátelství to právě dvakrát neprospívá a Jirka se začíná cítit čím dál osaměleji. A to ještě netuší, že už brzy bude muset čelit dalšímu problému.

Na jednu stranu by Jirka na celé prašinské dobrodružství rád zapomněl, na druhou však ví, že to nepůjde, protože je s Prašinou určitým způsobem svázán. Když je potom z neznámých důvodů unesen a pracně hledá způsoby, jak se dostat zpátky na svobodu, začíná mít pocit, že se v téhle čtvrti děje něco nekalého. Otázkou zůstává, co. A jestli bude mít dost štěstí a sil, aby si s novou situací poradil.

V pokračování Prašiny Matocha do značné míry opouští svůj předchozí na akci zaměřený styl a lehce zvolňuje. Román díky tomu přestává připomínat zběsilou počítačovou hru hozenou na papír, dostává pozvolnější tempo a chtělo by se říci i logičtější spád, byť určité mezery a lehké absurdity ve vyprávění zůstávají. Cílová skupina však nejspíš většinu z nich vůbec nezaznamená.

Zatímco v případě první knihy byl sice průběh příběhu až nerealisticky akční, ale závěrečné rozuzlení a pointa byly vlastně veskrze logické a s ohledem na příběh i reálné, v pokračování je to přesně naopak. Celkový průběh v podstatě dává smysl a všechny postavy se chovají v rámci svých pravděpodobných fyzických možností, i když občas je to na hraně. Zápletka, okolo které se vyprávění točí, je však přeci jen poněkud neuvěřitelná. A nejde ani tak o existenci černého merkuritu, jako spíš o jeho využití. Lehce zarážející je i "genialita" hlavních hrdinů, s níž dokážou přijít na věci, které do té doby nikoho nenapadly, otravný je i princip jistého deus ex machina či náhod pro náhodu, které mají za cíl pouze to dostat postavy na konkrétní místo, aniž by k tomu došlo přirozeně.

Obdobně jako v předchozím díle, ani tentokrát si autor příliš neláme hlavu s psychologií postav a jejich motivacemi. Sice se snaží je alespoň trochu vysvětlovat, ovšem moc se mu to nedaří, takže čtenář si marně láme hlavu nad tím, co postavy vede k určitému jednání nebo názoru. Nemluvě o tom, že vývoj hrdinů je lehce nekonzistentní a neodpovídá jejich charakteru v předchozí knize. Lidé se mění, samozřejmě, nicméně změna postoje by měla být nějak ospravedlněna. To se však neděje.

Autor si zachovává čtivý styl a je vidět, že už se přeci jen trochu vypsal, protože text už nepůsobí tak kostrbatě. Některé věty či výrazy sice občas trochu zaskřípou, ale nejedná se o nic až tak zásadního. Místy je lehce problematická rovina vypravěče a některé zvolené výrazy úplně nekorespondují se statusem konkrétního mluvčího, ale jak už jsem jednou říkala výše, cílová skupina to nejspíš přejde bez povšimnutí.

Pokračování Prašiny s podtitulem Černý merkurit nenabízí tolik akce jako kniha předchozí a hlavní zápletka je možná až moc fantastická. Autor se ani tentokrát nijak zvlášť nezabývá postavami a jejich psychologií a opět nechává do hry vstupovat náhodu, která hraničí s účelovostí. Vyprávěcí styl je vcelku jednoduchý a přes občasnou kostrbatost si udržuje čtivost. Jedná se opět o román spíše pro mladší čtenáře, který má potenciál je zaujmout.