Elisabeth

Hudba: Sylvester Levay
Libreto: Michael Kunze
Překlad: Michael Prostějovský

Premiéra: 30. 11. 2019
Uvádění: Divadlo J. K. Tyla Plzeň

Režie: Lumír Olšovský

Obsazení (tučně zvýrazněné alternace, které jsem viděla já)
Elisabeth - Soňa Hanzlíčková, Michaela Gemrotová
Luigi Lucheni - Martin Holec, Lukáš Ondruš
Smrt - Pavel Režný, Jan Kříž
Císař Franz Josef - Jozef Hruškoci
Arcivévodkyně Sofie, tchyně Elisabeth - Venuše Zaoralová Dvořáková, Renáta Podlipská
Arcivévoda Rudolf - Pavel Klimenda
Arcivévoda Rudolf jako dítě - Marek Ambrož, Jakub Ekstein, Ondřej Kapusta
Vévoda Max Bavorský, otec Elisabeth - Jan Ježek, Roman Krebs
Vévodkyně Ludovika, matka Elisabeth / Madam Wolf - Stanislava Topinková Fořtová
Company - Michaela Bártová, Kristýna Bečvářová, Dominika Girethová, Barbora Fialová, Zuzana Holbeinová, Tereza Koželuhová, Nikola Kubešová, Simona Lebedová, Miroslava Preňková, Charlotte Režná, Hana Spinethová, Eva Staškovičová, Eliška Suková, Viktorie Tandlerová, Ondřej Baumrukr, Tomáš Drobil, Jaromír Holub, Václav Kolář, Geronymo Fuhrmann, Václav Koutecký, Michal Kováč, Dušan Kraus, Štěpán Piller, Adam Rezner, Radek Antonín Shejbal, Martin Šefl, Václav Šmíd, Petr Špinar, Jan Veselý, Magdalena Froňková, Žofie Kučerová, Štěpán Piller, Eliška Suková

Délka představení: 2 h 45

Že pokud chcete vidět vážně dobrý muzikál, měli byste zajet do Plzně, je věta, která se pomalu vžívá, a já nemůžu jinak, než s ní souhlasit. Plzeňské divadlo totiž na česká jeviště přináší premiéry mnohdy legendárních světových kusů, které u nás byly do té doby neprávem opomíjeny, a dělá to v kvalitě srovnatelné s tou světovou. Muzikál Elisabeth líčící životní osudy rakouské císařovny Sisi je ukázkou perfektní symbiózy všech divadelních složek, díky níž si diváci odnáší vskutku netušený zážitek.

Elisabeth je životním příběhem císařovny Sisi, která proslula svou krásou a taky trochu volnomyšlenkářským přístupem k vladařským povinnostem. Žena ubíjená stereotypem dvora a nepochopením nejbližších hledala jakoukoliv možnou příležitost k úniku, aby měla aspoň na chvíli pocit, že žije, ne jen živoří. V rámci muzikálového libreta je nicméně stěžejní její vztah se Smrtí, který navázala již v útlém mládí a jemuž, více či méně vědomě, podřizuje celou svou existenci. Tento milostný poměr připomíná hru na kočku a na myš, protože ti dva před sebou neustále uhýbají a kličkují, přesvědčují se, že bez sebe dokážou existovat, ale vědí, že jen spolu budou kompletní. Životopisná rovina je okleštěna na nezbytné minimum a postihuje jen ty nejzásadnější okamžiky císařovnina života, občas je dokonce velmi nelichotivým portrétem. Tím se nicméně pouze umocňuje ústřední téma relativity lidské existence a kontrastu mezi zdáním a realitou - Elisabeth je předvedena tak, jak ji vidí druzí, případně tak, jak si sama přeje být viděna a vnímána, čímž se ve výsledku odcizuje a ztrácí všem včetně sama sebe.

Hudba Sylvestera Levaye je velmi melodická a vyváženě kombinuje pomalé balady s důraznějšími hudebními čísly. Celým muzikálem se vine několik opakujících se hudebních motivů, z nichž nejvýraznější je ústřední Ich gehör nur mir (v českém překladu Jen já vím, jak mám žít). Libreto Michaela Kunzeho do češtiny přebásnil Michael Prostějovský. Odvedl dobrou práci a potvrdil tak svou pozici zřejmě nejlepšího současného českého textaře. Jeho texty jsou zpěvné a hravé, přinášejí zajímavé slovní obraty a neotřelé rýmy a s ohledem na takřka celozpívané libreto dobře slouží zájmům příběhu.

Scénografie Ondřeje Zichy je minimalistická a spíše náznaková. Konkrétní prostředí se dotváří převážně hereckou akcí, případně několika kousky nábytku či paravány. Jeviště je po většinu času prázdné, s minimem dekorací, v závislosti na konkrétní scéně bývá předěleno revuální oponou. Režie se nicméně nebojí využívat celé jeho hloubky, čímž vzniká jednak dojem falešné perspektivy, jednak se hrací prostor výrazně zvětšuje. Celkově se dá říci, že Lumír Olšovský má velmi dobré režijní nápady a nemá potřebu zatěžovat scénu zbytečným balastem. Velmi efektivně pracuje zejména se soustavou propadel a také s provazištěm, mnohé z přestaveb jsou silně významonosné. Absence vznosných kulis vyniká zejména v kontrastu s honosnými kostýmy Romana Šolce, které nezapřou inspiraci rakouským císařstvím, ovšem nesou v sobě nádech nadčasovosti (patrné je to zejména v případě kostýmu Smrti).

Celé představení je doprovázeno živým orchestrem, který je ještě podpořen dobrým nazvučením. Díky tomu se neztrácí sbory a i těmto pasážím, byť jich v muzikálu až tolik není, je dobře rozumět. Drobná zaškobrtnutí se objevila pouze v zapínání portů u jednotlivců, nicméně šlo o drobnosti, které celkový dojem z představení nenaruší. Company je sehraná a odvádí dobrou práci pěvecky i tanečně, v davových scénách je navíc dobře znát pevná ruka režiséra, takže nepůsobí chaoticky ani zmatečně.

Nezapomenutelné jsou nicméně především výstupy sólistů. Michaela Gemrotová jako Elisabeth dokonale postihuje přerod své postavy z rozverné, bezstarostné holčičky přes utlačovanou a ubíjenou naivku až po egoistickou, sebevědomou manipulátorku, která je však svým životem stále více vláčena, až na něj nakonec rezignuje. Nadšené pobíhání sotva odrostlé Sisi je nahrazeno nejprve váhavým krokem a svěšenými rameny a následně hrdě vztyčenou hlavou a lehce vítězoslavným úsměvem, aby se v závěru změnilo v sebestřednou ráznost a nakonec unavené ploužení rezignovaného jedince. Elisabeth, kterou Gemrotová předvádí, je v mnoha ohledech nesympatickou bytostí, s níž je těžké soucítit, divák však přesto jako by chápal, co přesně za jejím sobeckým postojem stojí, a nedovedl ji proto odsoudit. Gemrotová navíc skvěle zpívá a její operně školený hlas vyniká zejména ve výškách, jichž má její part značné množství.

Pavel Režný jako Smrt i přes negativní konotace spojené s touto postavou vzbuzuje značné sympatie. Jeho Smrt je totiž sice ukázkový prevít, ovšem nesnaží se to nijak skrývat. Ví, že vždycky dostane přesně to, co chce, a bude-li si muset chvilku počkat, pak to jednoduše vydrží. V některých scénách obchází zpovzdálí jako mlsný kocour, v jiných dominantně rázuje po jevišti nebo celou scénu obhlíží z výše, čímž se stává jejím nekorunovaným králem. Režijně skvěle vybudovaný je jeho vztah k Elisabeth, který osciluje mezi láskou a nenávistí, přičemž mezi oběma protagonisty po celou dobu narůstá napětí, které se láme a odplouvá až v samotném závěru. Režný navíc překvapuje i obrovským hlasovým rozsahem. Nezapomenutelné jsou nejen jeho sólové písně, ale zejména jeho duety s Gemrotovou a Pavlem Klimendou coby Arcivévodou Rudolfem. Klimenda je i přes velmi úzký rozsah své role dobře zapamatovatelný a až překvapivě suverénně zvládá přerod z naivního snílka v životem a rodiči ubitého muže, pro nějž je smrt jediným východiskem.

Muzikál Elisabeth v Plzni je zážitkem, za kterým se vyplatí vyjet z Prahy. A melodická hudba doplněná o skvěle přebásněné texty je pouze jedním z lákadel. Lumír Olšovský dokázal vytvořit svižnou inscenaci, která dokonale vyvažuje vznešenost císařského dvora s jistým výsměchem a ironií doprovázejícím postupný úpadek celého tohoto zřízení. Díky tomu vzniká unikátní, velmi ambivalentní atmosféra, která vás přiměje se s postavami ztotožňovat i je odsuzovat zároveň. Navrch si vychutnáte bezchybné herecké a pěvecké výkony ze strany sólistů i company. Tohle se Plzni jednoduše povedlo.