Anna Musilová - Tamařino souhvězdí

Zamilovat se vyžaduje pořádnou dávku odvahy. Zvlášť když si nemůžeme být jistí, jestli náš vyvolený protějšek cítí totéž. Podobně náročné je být sám sebou a ukazovat to světu - bez kuráže to nezvládnete. A teď si zkuste obojí zkombinovat. Na jednu ani ne dvacetiletou dívku je to skoro moc.

Liv čerstvě nastoupila na vysokou školu. Bohužel ne na svou vysněnou fotografii, ale na práva. Na umělecký obor ji nevzali a její otec má pocit, že by měla v životě dělat něco seriózního, což právničina bezpochyby je. Liv školu nesnáší, nic jí neříká a nechápe, jak můžou být její spolužáci z veškeré té nezáživné látky tak nadšení. Ona má problém na přednášce neusnout. A aby toho nebylo málo, komplikuje se jí i osobní život.

Protože život v Praze něco stojí, přivydělává si Liv v kavárně. Právě tady narazí na záhadnou ženu. I když... záhada je vlastně pouze pro ni, jedná se o naprosto obyčejnou ženu, která však cosi vyzařuje. Cosi, co Liv neodolatelně vábí. Přiznat si, že touží po ženě, ji však děsí. Nemluvě o tom, že podobný vztah by se jistě nesetkal s pochopením jejích nejbližších. Liv si však nedokáže pomoct. Potřebuje tajemnou neznámou lépe poznat, ať už budou důsledky jakékoliv.

Anna Musilová vypráví příběh ve dvou časových rovinách. Tou první je Livina přítomnost sdělovaná prostřednictvím deníkových zápisků, či spíše dopisů konkrétní adresátce. Tou druhou potom dívčina minulost, která vedla k aktuální situaci. Minulost je nicméně v rámci příběhu zastoupena šířeji a má více prostoru, jelikož hlavní hrdinku zformovala v ženu, jíž se postupně stává. Deníkové záznamy (či dopisy, jak chcete) jsou přirozeně psány v ich-formě, ostatní vyprávění má er-formu, přičemž je vyprávěno z pohledu Liv (s výjimkou prologu a epilogu).

Příběh je ve své podstatě nesmírně banální a jde v něm téměř výhradně o hledání sama sebe a svého místa ve světě. Hlavní hrdinka se ocitá na prahu dospělosti a poprvé zažívá, co to znamená osamostatnit se. Její sny se tvrdě střetávají s realitou a ona se musí rozhodovat, které nechá odejít a za které bude bojovat. A podobně je to i s lidmi v jejím životě. Otevírají se před ní možnosti nových vztahů, do nichž se může a nemusí vrhnout. Možnosti, které před sebou Liv má, jsou tak četné, až je to paralyzující. Nikdo totiž nedovede říct, která volba ve výsledku povede ke kýženému cíli, která ji posílí a která naopak zabolí. Liv se musí naučit věřit sama sobě a opustit vlastní strachy, protože jinak ustrne na mrtvém bodě. Nikdo jí nemůže říkat, jak má žít vlastní život. Nebo by spíš neměl, protože jde čistě o její volbu.

Autorka má velmi poetický vyprávěcí styl a od prvního momentu dává tušit, že nad příběhem jako takovým bude dominovat celková atmosféra a emoce. Čtenář má možnost ponořit se do pocitů hlavní hrdinky a sledovat její postupný vývoj, krásně vystižena je rovněž atmosféra Prahy a fotografování, zároveň jsem se však nedokázala ubránit dojmu, že příběh tak nějak klouže po povrchu. Přestože v románu se mluví o důležitých společenských tématech, jako by se do něj přenášela i bezradnost hlavní hrdinky, co si počít s vlastním životem. Text proto tápe, hledá se a neproniká tak do hloubky, jak by asi mohl. Místy to dokonce působí, že všechna ta srdcervoucí vyznání a konfrontace jsou prostě jen slova, která po vás sklouznou a odplují, ale hlouběji nezasáhnou. Osobně mi navíc chyběl i trochu hlubší vhled do uměleckého prostředí a umělecké duše. Hlavní hrdinka i další jí blízcí se totiž více či méně věnují nějakému druhu umění, ale to jako by se vůbec nepromítalo do jejich žití. Jako by to byly dva oddělené životy - ten seriózní a ten umělecký, ne jeden homogenní, propojený celek.

Tamařino souhvězdí je bezpochyby čtivě napsaný román zabývající se důležitými společenskými otázkami. Vedle problematiky homosexuality je v něm otevírána i otázka životního naplnění či sebepřijetí ve všech významech toho slova. Jako celek působí hořkosladce, protože ukazuje, že není možné mít všechno a že aby se některé dveře otevřely, jiné se musí zavřít. Autorka umí psát, používá vybroušený jazyk a zakládá si na poetičnosti textu, její postavy se však plácají tak trochu na povrchu, zejména v případě těch vedlejších často schází propracovanější motivace. Vlastně je to milé čtení s dobře vystiženou atmosférou, jen tomu (aspoň pro mě) něco málo chybělo.