Romány zpracovávající téma druhé světové války se těší značné čtenářské oblibě a není rok, aby se na trhu neobjevil aspoň jeden nový příběh z Osvětimi či jiného koncentračního tábora. Jozef Karika ve svém dvoudílném románě Na smrt nenabízí nijak nový ani neotřelý pohled na tuto problematiku, vyniká nicméně mírou syrovosti a explicitního násilí, které se nebojí ve svém příběhu použít.
Viktor a Karel jsou spolužáci ze střední školy. Mají těsně před maturitou, měli by si užívat prvních lásek a mládí, ovšem o jejich příštím osudu je rozhodnuto hloupou náhodou, či chcete-li osudem. Jejich cesty se na dlouhá léta rozdělují, aby se opět propletly na místě, které nelítostně nakládá úplně s každým - v Birkenau. Román je historickou freskou, která má nicméně místy zbytečně encyklopedický charakter a v určitých pasážích zavání překombinovaností.
Příběh se začíná psát v malém slovenském městečku jménem Ružomberok, kde se dvojice mladíků chystá k maturitě. Viktor a Karel jsou kamarádi, patří do větší party přátel, ovšem není zcela jisté, že vzájemné sympatie jsou oboustranné. Zdá se totiž, že Karel Viktora vlastně zas až tak rád nemá, spíše mu stále více závidí všechno, co jemu samému schází. Nešťastná shoda náhod vede těsně před maturitou obou mladíků ke smrti syna bohatého městského obchodníka. A přestože viníkem je Karel, Viktor se prokáže jako lepší přítel, než si dotyčný zaslouží, a uteče z města, čímž vezme vinu na sebe. Příběh se následně začíná odvíjet ve dvou samostatných liniích. Zatímco Viktor odjíždí za oceán, aby hledal lepší život v Americe, Karel se s rodiči stěhuje do Mnichova a nastupuje na lékařskou fakultu, aby tak uvedl do pohybu svůj celoživotní sen o kariéře geniálního chirurga.
Oba hlavní hrdinové se stávají součástí významných dějinných událostí, dalo by se dokonce říci, že historii sami tvoří. Viktor přichází do kontaktu s mafií a stává se jedním z jejích členů. Využívá svých schopností k mnohdy až bestiálnímu vraždění a stává se v podstatě pouhým nemyslícím strojem plnícím cizí rozkazy. Právě mafiánská příběhová linie je nicméně jednou z největších slabin románu. Autor totiž nedokázal projevit dostatečné pochopení pro prostředí, jež popisuje. Mafiáni jsou v jeho očích zvrácené stvůry vraždící a mstící se bez pořádných důvodů, nikde není žádná větší zmínka o rodinných klanech a soudržnosti či o základech, z nichž mafie vlastně vzešla. Schází lépe vystavěná atmosféra a silnější příběh. Celá tato část románu místy působí až zbytečně encyklopedicky a navíc i lehce zbytně. Jako by ji autor do svého příběhu zahrnul jenom aby dal svému hrdinovi důvod odjet ze Spojených států zpátky na Slovensko. Německá příběhová linie je o poznání lépe propracovaná a velmi plasticky zachycuje vzestup nacismu, dobře podané jsou zejména události Noci dlouhých nožů a Křišťálové noci. Trochu diskutabilní je vývoj hlavního hrdiny, jelikož Karlovo jednání postrádá hlubší motivaci a vlastně není pořádně vysvětleno. To je ostatně problém, který by se dal vztáhnout na oba hlavní protagonisty.
Zatímco první část románu se zaměřuje na předválečné dění (s výjimkou krátkých intermezz), druhá už je čistě válečná. Odehrává se převážně v Birkenau, jelikož jejím hlavním námětem je konečné řešení židovské otázky. Autor se podrobně rozepisuje o celé genezi holocaustu, respektive genezi prostředků sloužících k likvidaci židů. Filosofie stojící za holocaustem není rozebírána vůbec a čtenář se musí spokojit s prostým konstatováním, že židé nejsou lidé. Karika se vyžívá ve velmi explicitních popisech násilí, a přestože jimi zprostředkovává dění v koncentračních táborech bez příkras a cenzury, z jeho příběhu se vytrácí obdivuhodnost nacistické ideologie a mašinerie. (Tím nemyslím, že jde o ideologii hodnou obdivu, nýbrž že je až překvapivě propracovaná a všechno zakládá na velmi přísné, byť zvrácené filosofii.) Řada násilných scén v románu slouží pouze jako nástroj k šokování čtenáře. Je to násilí pro násilí, které děj nikam neposouvá, ani nemá zvláštní dopad na postavy.
Přestože v románu se objevuje řada velmi silných lidských příběhů a řada neskutečných tragédií, autor je zpracovává velmi povrchně. Zaměřuje se striktně na své dva hlavní hrdiny, jejichž osudy místy až překombinovává, ale postavy vedlejší zůstávají stranou jeho zájmu. Ani v případě Viktora a Karla nicméně nejde úplně do hloubky. Jednak je u obou postav vidět jistá nekonzistentnost v jednání, jednak schází propracovanější motivace a psychologie. Jejich jednání je mnohdy účelové, málokdy vychází z hlubšího vnitřního přesvědčení, a pokud náhodou ano, stejně není jasné, co přesně je k tomu vede.
Přestože Na smrt je historicky věrným románem, zdráhala bych se ho označit za velkolepou historickou ságu. K tomu mu totiž něco chybí. Celý příběh působí velmi povrchně, schází mu hlubší historická atmosféra či jakýkoliv přesah. Je to autorova exhibice násilí, jelikož explicitní popisy různých zvěrstev si zcela zjevně velmi užívá, nepřináší však nový pohled na téma druhé světové války ani holocaustu. Čtenáři neznalí historických poměrů mohou být šokováni, čtenáři obeznámenější s celou problematikou však nenajdou v románu nic nového. Z příběhu jsem bohužel cítila spíše touhu napsat šokující thriller z období druhé světové války, než přání vystavět plnohodnotnou historickou ságu. Což je škoda, protože námět rozhodně má potenciál, který však Karika nedokázal naplnit. Příběh je až moc povrchní a explicitně násilný a krom pocitů hnusu ve čtenáři neprobouzí žádnou touhu zamyslet se nad jeho obsahem. V podstatě ho dočtete a snadno zapomenete, protože nenese žádné poselství ani přidanou hodnotu. Je to prostě jen další historický thriller těžící z momentální oblíbenosti tematiky holocaustu.
Žádné komentáře:
Okomentovat