Jsou naše životy realita nebo jenom umně spletená síť fiktivních zážitků, které spolu vůbec nesouvisí? A co když se na Zemi objeví lidé, kteří sem ve skutečnosti nepatří a pouze trpně čekají na moment, který je vysvobodí z jejich nekonečného živoření a trápení? Hlavní hrdina Nick a jeho sestra Layla jsou každý úplně jiný, byť oba svým způsobem ztracení v okolním světě. Zatímco on své problémy řeší alkoholem, ona se zhlédla ve workoholismu. Ani jeden není šťastný a ani jeden neví, jak z toho ven. Aspoň zatím.
Nick je pomalu stárnoucí zkrachovalá existence. Sice vystudoval vysokou školu, ale byla to ztráta času i peněz, protože teď pracuje ve skladu parfémů a čas mez směnami utápí ve whisky. Nevidí ve svém životě žádný smysl a vlastně ho ani nenapadá, jak by mu ho měl dát. Prázdné živoření mu po všech stránkách vyhovuje, protože má pocit, že do okolního světa nepatří, tak proč se snažit. Jeho sestra se v něm marně pokouší probudit zájem o cokoliv, maskuje tím však pouze vlastní nejistotu a skutečnost, že i ona je v životě úplně ztracená. Nickův a její svět se od sebe diametrálně odlišují a značně se rozcházejí. Ti dva se nemohou pochopit, ani kdyby chtěli.
Hlavní slabinou románu je faktická absence nosného děje či ústředního tématu a také určitá zmatenost. Po většinu čtení nemáte ani ponětí, o co vlastně má v příběhu jít, řada věcí vůbec nedává smysl a vysvětlení schází. Text nese určité prvky magického realismu, nejsou však dotaženy do konce a navíc to působí, že autor je používá spíš mimoděk než účelově. Takřka všechno v textu je až přehnaně otevřené, otázky zůstávají bez odpovědí a problémy bez řešení. Jako čtenáři sledujete pozvolný úpadek hlavního hrdiny, který nemá žádné zdůvodnění ani logické opodstatnění a marně se snažíte pochopit svět, v němž žije.
Z textu není jasně patrné, co se autor vlastně snaží sdělit. Má jít o generační výpověď? Popis depresivního chování? Zachycení duševní choroby? Společenskou kritiku? Různá témata se objevují a zase mizí tak nahodile, že nemáte nejmenší ponětí, o čem to vlastně čtete. Motáte se ve změti nejrůznějších popkulturních odkazů, cestujete ve vzpomínkách hrdinů do minulosti a plácáte se v jejich vyprázdněných úvahách o životě. Má-li být poselstvím knihy nesmyslnost lidské existence a absolutní iracionalita našeho světa, pak ji autor zachytil dobře. I psaní o světle beze smyslu by však mělo mít nějaký rámec a pointu, ty schází.
Od prvních řádků je patrné, že autor si velmi zakládá na vybroušeném literárním stylu. A to tak moc, až to přehání. Zejména v prvních dvou třetinách knihy působí text zbytečně vyumělkovaně, hemží se nejrůznějšími přirovnáními a snaží se o ironii a sarkasmus, jenže to nefunguje. Dialogy jsou plytké, mnoho popisů pouhou slovní vatou obalující rádoby hluboké filosofické myšlenky. Jak text postupuje, jeho umluvenost se snižuje na snesitelnou míru a začíná působit jako kompaktnější celek, přesto by mu neuškodilo škrtání.
Je vlastně strašně těžké, ne-li nemožné vytvořit si na Mortificatio ucelený názor. Text jako takový není špatně napsán, autor má rozhodně bohatou slovní zásobu a chtělo by se říci i kulturní přehled, občas to však všechno působí trochu moc na oko. V podstatě takové literární prostituování, s nímž se snaží ukázat, jak moc dobře umí psát, ale text tím pouze neúměrně zatěžuje. O příběhu se skoro nedá mluvit, schází i jakákoliv nosná témata, případně, pokud se jejich náznak objeví, utopí se v množství opisných slov. Text bezpochyby má své kvality, mohl by i ponoukat k zamyšlení nad naší existencí, ve výsledku však působí nedotaženě - jednoduše příliš mnoho slov na příliš málo významu.
Tímto děkuji autorovi za poskytnutí recenzního výtisku.
Žádné komentáře:
Okomentovat