Skleněný zvěřinec

Autor: Tennessee Williams
Překlad: Jiří Josek

Premiéra: 22. 4. 2017
Uvádění: Divadlo Bez zábradlí

Režie: Vladimír Strnisko

Obsazení
Matka Amanda - Simona Stašová
Syn Tom - Jaromír Nosek, Filip Cíl
Dcera Laura - Andrea Daňková, Kamila Trnková
Nápadník Jim - Adam Vacula, Zdeněk Piškula

Délka představení: 2 h 45

Nefunkční rodina může mít mnoho různých podob. Ani nemluvě o tom, že nahlížení na problém může být velmi subjektivní. Tennessee Williams se ve své částečně autobiografické hře Skleněný zvěřinec věnuje zejména problematice dysfunkčních rodinných vztahů, které postupně likvidují všechny, jichž se týkají. Inscenace Vladimíra Strniska je tragikomickým obrázkem o tom, jak se můžou věci zvrtnout, ač jsou motivovány těmi nejlepšími úmysly.

Amanda žije sama se svými v podstatě dospělými dětmi a považuje za smysl života udělat je šťastnými. Problém je, že se vůbec neptá na jejich názor, ale tlačí je k rozhodnutím, která považuje za správná ona. Nepřipouští si možnost, že jsou dost staré na to, aby se samy rozhodly, co se sebou. A přestože veškeré její počínání je aktem lásky, ve výsledku více ubližuje, než pomáhá. To, co se na jevišti odehrává, je soustava nejrůznějších lidských omylů, které ve výsledku vedou jen a pouze k absolutní rezignaci všech.

Scéna imituje pokojík běžné středostavovské rodiny první poloviny 20. století. Všechno je v něm trochu omšelé a vyžité, na jednu stranu se snaží působit vznosně a světácky, na druhou je zcela jasné, že si hraje na něco, čím už dávno není. Ústředním prvkem je velký dřevěný stůl, středobod rodinného života, kolem nějž se všichni shromažďují a který je symbolicky drží pohromadě. Je přiléhavé, že se situace nejvíce hroutí v momentech, kdy se hroutí i tento stůl. Vedle něj je na scéně ještě několik dalších kusů nábytku a rekvizit, přičemž všechno je až úmorně popisné a historizující. Tvůrci extrémně tlačí na pilu, aby ukázali, kde se jejich příběh odehrává, až to místy působí, že zapomínají na jeho nadčasovost.

Williamsův text je velmi dobrý a silný, ve Strniskově inscenaci se však nemá moc o co opřít, a řada pasáží proto vyznívá do ztracena. Herci místy působí lehce bezradně, jako by si nebyli jistí, co vlastně mají hrát, případně se až moc snaží upoutat na sebe pozornost, čímž zastiňují své partnery. Velmi patrné je to zejména u Simony Stašové, která chce za každou cenu ovládnout scénu a většinu situací žene do extrému, který hraničí s fraškou. Přehnaná gesta a zvýšený tón hlasu k excentrické Amandě sice pasují, její komičnost, či spíše tragikomičnost by však měla být přirozená, nikoliv účelová. V podání Stašové je řada pasáží násilně tlačena do komické roviny a nevhodná modulace hlasu v kombinaci s neadekvátními gesty a mimikou posouvají hru plnou závažných témat směrem k lehké salónní frašce, která nenabízí víc než situační humor. Nešťastně zvolená herecká poloha Stašové zamrzí o to víc, že ostatní herecké výkony nejsou ani zdaleka tak melodramatické a svou civilností podtrhují absurditu zobrazovaných situací.

Skvělý je zejména výkon Jaromíra Noska coby Toma, který je zároveň vypravěčem příběhu. Vystupuje-li jako vypravěč, a tedy mimo jevištní dění, má lehce přezíravý a ironický postoj i tón hlasu, naskočí-li do role syna živitele rodiny, mění se v agresora. Noskův Tom je člověk ubíjený bezútěšnou každodenností svého života, proti níž bojuje alkoholem a stejně často také vztekem. Zcela zjevně miluje svou sestru a naopak nenávidí matku, protože ho unavuje být neustále tím, na kom si vybíjí zlost, přestože pro rodinu dělá první poslední. Hádky mezi ním a Amandou by mohly být velmi působivé a emočně vyhrocené, kdyby je Stašová přehnaně nekarikovala. Na jevišti tak vzniká prazvláštní dichotomie - na jedné straně Nosek s civilně pojatým vyhrocením vztahu k matce, na straně druhé Stašová s komediálním zlehčováním nastolené situace, která sráží nejen ji, ale celé představení.

Kamila Trnková jako Laura je v porovnání se svými hereckými kolegy nevýrazná a nedokáže se na jevišti příliš prosadit. Svou šanci dostává ve druhé polovině při dialogu s Jimem ztvárňovaným Zdeňkem Piškulou, a přestože její postupné otevírání se někomu cizímu je herecky sympatické, nijak neohromí. Piškula působí v postavě Jima zbytečně mladě, spíše jako naivní mladíček právě vstupující do života než jako relativně protřelý kariérista ženoucí se za každou cenu vzhůru. Na druhou stranu, právě dialog Jima a Laury vnáší do představení tolik potřebnou civilnost a aspoň náznak hloubky.

Skleněný zvěřinec je průměrná inscenace s dobrým textem, která se bohužel ve Strniskově pojetí mění v tragikomickou frašku. Jakékoliv poselství je přebíjeno excentrickým hereckým projevem Stašové, která na sebe zcela nevhodným způsobem upoutává pozornost a viditelně se snaží hrát hlavně tak, aby se diváci bavili, nikoliv aby pronikli do hloubky předváděného příběhu. Potěší herecký výkon Jaromíra Noska i Trnkové s Piškulou, na záchranu jinak ničím zajímavé inscenace postavené vlastně pouze na pitvoření Stašové však ani jeden z nich nestačí. Strniskův Skleněný zvěřinec tak není ničím víc než promarněnou příležitostí.