Hugh Howey - Písek

Starý svět byl zavát pískem. Pod jeho nánosy spočívají celá dávná města a jen ti nejstatečnější se odváží ponořit hluboko pod zem a vynést na světlo poklady dávno ztracené minulosti. Život není dobrý, ale není ani špatný. Někteří jsou na tom líp, jiní hůř, ale všichni se snaží o totéž - přežít v nekonečných písečných dunách co nejdéle a pokud možno vytěžit z toho aspoň něco pro sebe.

Palmer pracuje jako písečný potápěč. Jeho práce spočívá v ponořování se do stále větších hloubek a hledání míst, o nichž se tradují legendy. Jeho nejnovější ponor by však mohl vejít do historie. Povedlo se mu totiž natrefit na Danvar, dávné ztracené město, v jehož existenci někteří věří a jiní ji zpochybňují. Všichni se však shodují na jednom - pokud někde pod nánosy písku skutečně existuje, pak je to hotový zlatý důl.

Conner sotva odrostl pubertální vznětlivosti a rád by si zařídil život podle sebe. Blíží se výročí dne, kdy jeho i celý zbytek rodiny opustil otec, což je pro mladíka skvělá příležitost, jak se vydat vlastní cestou. Nechat za zády starý život a vykročit vstříc nové budoucnosti daleko od písečných přelivů a nekonečné dřiny. Celý svět přece nemůže být takový jako místo, kde on sám žije. A pokud existuje šance na něco lepšího, on ji rozhodně nepromrhá.

Palmer a Conner jsou bratři, přičemž čtveřici sourozenců doplňuje ještě třetí bratr Rob a nejstarší sestra Vic. Ti všichni se alespoň na čas proměňují ve vypravěče a umožňují čtenáři nahlédnout na svět, v němž se příběh odehrává, z mnoha různých úhlů. Každý ze sourozenců totiž zaujímá v rámci společnosti jiné postavení, což přirozeně ovlivňuje i přístup, který mají k životu. Problém je, že s ohledem na rozsah příběhu je vypravěčů možná až moc. Autor se sice snaží dát jim vyvážený prostor, nicméně přesto jsou někteří upřednostňováni a příběh tím strádá. Ač se Howey snaží poskytnout všem věrohodné motivace a propracovat jejich charaktery co možná do hloubky, plácá se na povrchu a někdy lehce zkratkovité jednání svých hrdinů nedokáže adekvátně vysvětlit.

Druhou a zásadnější slabinou je až zbytečná otevřenost příběhu ve smyslu nevysvětlených informací. V rámci románu je otevřena řada otázek, jiné si bezpochyby klade čtenář, ovšem odpovědi nepřicházejí. Svět, který autor stvořil, je v podstatě plastický, úplně cítíte písek všude okolo, který se vám zažírá do kůže a skřípe mezi zuby, stejně jako slunce spalující vaši pokožku, postrádá však hlubší základy. Autor čtenáře hodí doprostřed děje a řekne mu plav, aniž by dal návod, jak na to. V celém románu není vysvětleno, co se vlastně stalo a vedlo k aktuálnímu stavu světa, schází popis jeho fungování, de facto i pořádná zápletka. Příběh se posouvá vpřed, ale vlastně kráčí odnikud do nikam. Výsledný román proto spíš než hotové dílo připomíná rozpracovanou skicu, která by si zasloužila dotáhnout.

Howey má vcelku čtivý styl, který dokáže čtenáře zaujmout, navíc vyniká v popisech, jež řeknou všechno, aniž by svou mnohomluvností čtenáře zahltily. Díky krátkým kapitolám příběh velmi rychle plyne a střídání perspektiv pomáhá udržovat čtenáře v napětí. Některé zápletky jsou sice trochu průhledné, ovšem přesto příběh nepostrádá prvek překvapení.

Písek je postavený na velmi zajímavém nápadu. Dystopická budoucnost zavátá pískem je v něm vykreslena velmi plasticky, navíc nepostrádá punc originality. Problém však spočívá v příběhu stojícím na velmi vratkých základech. Autor zasadil do prostředí svého světa velké množství postav, vtiskl jim nejrůznější motivace, ovšem nedokázal vytěžit jejich potenciál. Jednotliví hrdinové se proto často chovají nelogicky a zkratkovitě, není jasné, o co jim vlastně jde. Celý příběh působí tak trochu jako autorský freestyle, jako by Howey vymyslel svět, hodil do něj pár postav a pak je nechal dělat, co se jim zrovna zamane, nic nevysvětlil a nic nedotáhl do konce. Je to prostě takový střípek ze života lidí vzdálené dystopické budoucnosti, který zaujme prostředím, ale coby příběh spíše rozladí.