Byli tři a zdálo se, že je nic nemůže rozdělit. Zuzana, hýčkaná dcera prominentního cukrovarníka, Hanuš, snaživý synek stejně snaživého úředníka, a Jan, syn automechanika z nijak závratných poměrů. Každý z nich je sice jiný, ale přesto si výborně rozumí a tráví spolu spoustu času, rodí se mezi nimi výjimečné pouto umožňující jim vzájemně se na sebe spoléhat a držet nad sebou ochrannou ruku. Jak však ubíhá čas a oni stárnou, věci se začínají měnit. A není jisté, že k lepšímu.
Zuzana je jediné dítě starých rodičů, kteří už se naděje na vlastního potomka málem vzdali. V důsledku toho, i proto, že si to její otec jednoduše může dovolit, je rozmazlovaná a hýčkaná. Žije si jako v bavlnce, nemá materiální ani jiné starosti a svět okolo sebe vnímá pouze jako kulisu k dobrodružstvím, která ji v budoucnu čekají. Její rodiče a zvlášť matka nevidí rádi, že se přátelí s chlapci tak očividně pod její společenskou úrovní, nemůžou s tím však nic moc dělat. Zuzana má svou hlavu, a pokud si něco umane, stejně si to nedá vymluvit.
Zatímco všechny tři děti stárnou a dospívají, okolo nich se odehrávají dějiny. Mladá Československá republika čelí náročným zkouškám a neodvratně spěje k válce, kterou si nikdo (snad s výjimkou Německa) nepřál. Zuzana jako Židovka se musí najednou podřizovat stále přísnějším restriktivním opatřením, ale ani tak nedovolí nikomu, aby ji zlomil. Protože přijde-li o svou hrdost, co z ní zbyde? Kolik je toho potřeba prožít, aby člověk přišel o svou lidskost?
Autorka svůj román zasazuje do historických kulis, ty však tvoří pouze jakýsi rámec a nejsou pro dění zas až tak podstatné. Příběh jako takový je totiž primárně o lidskosti tváří v tvář nebetyčným hrůzám, o relativitě vztahů, o pomíjivosti. Všechno, co se v románu odehrává, má punc dočasnosti - to dobré, i to špatné. Hrdinové bojují ve svých vlastních osobních válkách, soupeří sami se sebou i mezi sebou navzájem a snaží se přežít. Autorka poukazuje na to, že každé, i to nejdrobnější rozhodnutí může mít dalekosáhlé důsledky a že mnohá z nich se rodí z čiré potřeby a pocitu, že neexistuje jiná možnost. Zároveň z románu silně dýchá téma bezmoci postavené do kontrastu k nezlomné vůli. Hrdinové jako by neustále byli semíláni okolnostmi, které nedovedou ovlivnit, ovšem zároveň se jimi odmítali nechat zlomit. Zvlášť patrné je to v případě titulní hrdinky Zuzany.
V románu jsou postaveny do kontrastu velké dějiny národa s malými dějinami jednotlivých lidí. Každý ze tří hlavních hrdinů má svůj vlastní osobní příběh, který se odehrává dějinám navzdory. Jak už bylo řečeno výše, historie jako taková není pro děj stěžejní. Ovlivňuje sice řadu jeho zápletek a svým způsobem ovládá životy hlavních hrdinů, přesto jde autorce spíše o to zachytit určitý archetypální vzorec přežití v extrémních podmínkách než o zachycení průběhu holocaustu. Většina válečných i poválečných hrůz je pouze naznačena, což však paradoxně děsivost výpovědi jenom umocňuje.
Zuzanin dech je velmi neveselé čtení, a přesto jako by šlo o příběh o naději. Autorka své hrdiny úmyslně vrhá do hloubky zoufalství, jen aby mohla pozorovat, jak se drápou zpátky na pevnou zem. Svým specifickým, strohým stylem, který však nepostrádá svébytnou poetičnost, vykresluje dobovou atmosféru i citová hnutí postav. Díky tomu vzniká hluboce lidský příběh o ranách osudu a utrpení a také o tom, co vlastně znamená pojem lidskost. Autorka žádnou z popisovaných postav neomlouvá ani nesoudí, jednoduše popisuje její činy. Konečný soud zůstává na čtenáři, stejně jako to, jestli si z románu odnese spíše úzkost z marnosti počínání hrdinů, nebo naději, že z každé situace nakonec existuje východisko.
Zrovna knihu rozečítám :-) snad se mi také bude líbit.
OdpovědětVymazatproc byla stastna ze nepotratila z takovym zmetkem jako byl ten urednicek nasilnicky
OdpovědětVymazat