Když v padesátých letech přišla v důsledku komunistického převratu kolektivizace zemědělství, řadu lidí to zlomilo a připravilo o smysl života. Po více jak půlstoletí jsou mnohé křivdy dávno zapomenuty, a pro jiné, stále živé, schází důkazy. Archivy však ukrývají mnohé, a může se proto stát, že vyjeví tajemství, která raději měla zůstat bezpečně ukrytá v jejich útrobách.
Pavel se živí jako genealog na volné noze a většinu svého života tudíž tráví zavrtaný v archivech a matrikách. Tenhle styl práce mu nicméně vyhovuje, nemluvě o tom, že se tak dá přijít na celkem slušné peníze. Jsou však i zakázky, s nimiž se morálně úplně neztotožňuje. A k nim se řadí i požadavek na nalezení udavačského dopisu, který má zdiskreditovat vlivného lokálního politika. Nabídka je to sice finančně zajímavá, ovšem z hlediska morálky přeci jenom pochybná. Příběh, který se za ní skrývá, by nicméně mohl být zajímavý.
Autor se rozhodl v knize Selský baroko zpracovat téma venkovské kolektivizace v 50. letech, nicméně nikoliv optikou přímého účastníka, ale očima prostředníka, který se s ní seznamuje na základě archivních materiálů. A to je zřejmě hlavní kámen úrazu a důvod, proč příběh příliš nefunguje. Hlavní hrdina pátrá na základě roky starých dokumentů, případně vzpomínek pamětníků, a odhaluje příběh jedné malé jihočeské vesnice, všemu tomu pátrání jako by však něco scházelo. Pojítko, jednotící prvek, prostě cokoliv, co by sousled jednotlivých scén proměnilo v klasický příběh. Čtenář je seznamován s nejrůznějšími každodenními situace hrdinova života, schází však vysvětlení, které by těmto věcem dalo hlubší význam. Všechno jsou to jednoduše banální, chtělo by se říci až povrchní střípky něčího života, jimž schází kontext a tak trochu i téma. Násilná kolektivizace by za něj posloužit mohla, kdyby však o ni skutečně šlo. Zůstává totiž po celou dobu spíše letmou zmínkou bez hlubšího dopadu na hrdinův život. Něčím, co kdysi hýbalo vesnicí a nejspíš jí to do určité míry stále rezonuje, ale hrdinu to v podstatě ani trochu nezajímá, tak proč by to mělo zajímat čtenáře?
Pokud Jiří Hájíček něco zvládá, pak je to popis ospalého klidu jihočeských vesnic, v nichž jako by se zastavil čas. Lidé v nich žijící mají vlastní specifickou mentalitu a svébytný přístup k životu. Problémy, které řeší, mohou být pro mnohé nepochopitelné, někdy je nejspíš nechápou ani oni sami, protože zůstávají uvězněni v prazvláštním bezčasí - svět okolo nich se žene dál a vlastním tempem, ale jich jako by se to vůbec netýkalo. Ze stránek dýchají úmorná letní vedra lákající k řece, i otravné podzimní plískanice. Hájíček tvoří svět, který je sice blízký tomu našemu, ale přitom natolik jiný, že by klidně mohlo jít o cizí vesmír.
Hlavní hrdina Pavel je tak trochu ztracená existence. Dělá práci, která ho baví a naplňuje, zároveň však jako by netušil, co si počít s vlastním životem. Jeho manželství skončilo rozvodem, rodinné vztahy jsou přinejmenším napjaté, ty přátelské působí zvláštně neosobním dojmem. Po celou dobu čtení nemáte šanci hrdinu hlouběji poznat, protože až na výjimky svoje názory na konkrétní věci tají, v mnoha jiných si sám není jistý, co si vlastně myslet. Proplouvá životem, aniž by za sebou zanechával výraznější stopu, jeho existence postrádá smysl, jeho charakter sílu. Jde o postavu, která není vůbec ničím zajímavá a svou průměrností nevzbuzuje zájem.
Selský baroko se dá jen těžko označit za román, na to má příliš málo děje a nulový vývoj charakterů. Je to spíše novelka z jihočeské vesnice zachycující banalitu tamějšího života. Autor popisuje každodennost svých hrdinů, skládá ji jako střípky do mozaiky, výsledek však působí nehotově, rozostřeně. Jako by v něm konkrétní kousky scházely, proto nemůže být finální obraz úplně uspokojivý. Jde o prózu otevírající zajímavá témata a otázky, jejichž potenciál ovšem nedokáže naplnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat