Žijeme v době nejistot. Už několik měsíců se na nás den co den valí z médií záplava negativních zpráv. Neustále máme na talíři covid-19, ze všech stran na nás útočí čím dál děsivější čísla, která v nás vzbuzují dojem, že nejspíš brzy všichni pomřeme, a konec toho všeho je v nedohlednu. Přes řadu vědeckých výzkumů a názorů prokazatelných odborníků totiž koronavirus nijak zvlášť neslábne a vlastně si dělá, co se mu zachce. Že by lidé rádi znovu žili normálně, je mu v podstatě úplně jedno. A moc tomu všemu nepomáhají ani stále nová a nová vládní opatření.
Nechápejte mě špatně, rozhodně nechci bagatelizovat momentální situaci, zároveň však mám pocit, že pozornost upřená ke koronaviru je přehnaná. Pokud se podíváme na čísla, pak zjistíme, že množství aktivních případů je v přepočtu na počet obyvatel republiky necelé jedno procento, smrtnost se drží ve velmi nízkých číslech a ani množství vážných případů není nijak extrémní. Přesto je život v republice, a potažmo i ve světě, stále výrazně omezován a nikdo netuší, kdy se vrátí do normálu. Nebudu tady polemizovat o tom, zda jsou nebo nejsou nejrůznější opatření potřebná. Víc než ona sama mi totiž vadí způsob, jakým jsou zaváděna.
Situaci okolo koronaviru sleduju od začátku, protože se mě přirozeně dotýká. Už na jaře jsem si klepala na čelo nad nekoncepčností různých opatření a chaotičností, s níž jsou zaváděná, podzim však situaci nijak výrazně nezlepšil. Jednoduše jsme zase tam, kde jsme byli. Nemoc se šíří, nikdo neví proč, ani jak tomu zabránit, a tak se za pochodu vymýšlejí nové a nové restrikce, aniž by se vědělo, jestli zafungovaly ty předešlé. Vláda nám pokaždé slíbí, že to už jsou skutečně poslední opatření, která vejdou v platnost, aby tři dny nato přišla s novým balíčkem ještě tvrdších omezení, tentokrát už ale skutečně posledním. Přiznat na rovinu, že situace je nevyzpytatelná a musí se tedy řešit za pochodu, by totiž znamenalo přiznat slabost. A to si nemůže dovolit. Co na tom, že s ohledem na mizernou komunikaci směrem k veřejnosti jí už stejně nikdo nevěří?
A úsměvná je i rétorika, s níž jsou nová opatření předkládána. Neustále se dozvídáme, že ekonomika jimi nebude nijak postižena, protože se týkají výhradně volnočasových aktivit. Jenže... volnočasové aktivity jsou přeci taky součástí ekonomiky. Já jako spotřebitel se bez nich sice v případě nutnosti obejdu, nicméně co mají dělat všichni ti, které živí? A nemluvíme tady jenom o umělcích. Vzhledem k tomu, že mám k divadlu velmi blízko, také vím, co všechno jeho fungování obnáší. Že to není jenom o hercích na scéně, kteří v případě výpadku příjmu z divadel (který není nijak závratný) pořád mohou třeba točit nebo dabovat (i když ani tohle neplatí všeobecně, je řada herců, kteří jsou na angažmá prakticky závislí). Je tu i celá řada dalších profesí od zvukařů, osvětlovačů a jevištních techniků přes vlásenkářky a kostymérky až po uvaděče. Ty všechny divadlo živí. A ti všichni se kvůli omezení jeho provozu ocitají bez příjmu. Podobné je to s lektory a trenéry, kteří dostávají peníze na základě odučených lekcí, takže otevření sportovišť je pro jejich obživu klíčové, nebo s turistickými průvodci, kterým bez turistů jednoduše nemá kdo zaplatit. A takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho.
Dokážu pochopit, proč je uzavření sportovišť nebo divadel pro zmírnění epidemie důležité, co mi však hlava nebere, je způsob, jakým jsou tyto restrikce interpretovány směrem k veřejnosti. Jako by se volnočasové aktivity nijak nepodílely na státní ekonomice a my všichni se jim oddávali jenom z čistého plezíru. Však on herec přece leze večer co večer na jeviště jenom proto, že je to vlastně takový příjemný, nenáročný koníček... Pro většinu z nás je sice divadlo nebo sport způsobem, jak vyplnit volný čas, pro řadu lidí je to však způsob, jak si vydělat na složenky. Kultura i sport se významnou měrou podílejí na domácím HDP, a je proto nesmysl odsouvat je na vedlejší kolej a schovávat restrikce vůči nim jako omezení volnočasových aktivity, které nijak nezasáhne ekonomiku. Protože hospodářství není jenom těžký průmysl a pásová výroba. Naopak. Významnou měrou se na něm podílejí právě nejrůznější služby, takže jejich omezením už tak zdevastované ekonomice jenom ještě více ubližujeme.
Proč tedy vláda mluví o tom, že další omezení se ekonomiky nijak nedotknou? Jednoduše proto, že nechce postiženým sektorům nic platit. Je přece mnohem důležitější poslat pět tisíc na přilepšenou důchodcům a další peníze investovat do rozesílání znehodnocených roušek a respirátorů, než dát peníze tam, kde by byly skutečně potřeba. Kdo ostatně potřebuje k životu kulturu nebo sport?
Patřím k lidem zvyklým vést aktivní život. Sportovat, chodit do divadla a kina, na výstavy nebo jezdit po výletech. To všechno je důležité pro udržení mé vlastní duševní pohody, kterou vnímám jako jeden ze zásadních kroků k pevnému zdraví. Dokážu se vyrovnat s krátkodobými omezeními, potřebuju však vidět světlo na konci tunelu. A to mi prostě v tuhle chvíli schází. Namísto toho jsem zavalována jednou negativní zprávou vedle druhé, protože média zcela účelově informují o tom, jak nás covid-19 ohrožuje, ale žádné tipy, jak se proti němu bránit třeba zlepšením vlastní imunity, nám neposkytnou. Do toho máme vládu, která sice vůbec netuší, co by měla dělat, ale přesto neváhá nás zásobovat sliby, jak je všechno dočasné a brzy bude líp, jen aby tato prohlášení v horizontu několika dní změnila. Není to tak dávno, co z úst hlavní hygieničky zaznělo, že divadla nejsou riziková, a není tudíž důvod je zavírat. O necelý měsíc později je všechno jinak a stejně je radši preventivně zavřeme, protože co kdyby se náhodou předchozí stanovisko pletlo. Taky vám to připomíná Kocourkov?
Jsem z momentálního vývoje situace unavená a otrávená. Tím spíš, že podle těch nejoptimističtějších prognóz bychom se k normálu mohli vrátit příští rok v létě, a to ještě kdoví jestli. Příjemná vyhlídka, jen co je pravda. Ovšem asi nám nezbývá než doufat, že to nakonec nějak přežijeme. A ono určitě přežijeme. Někteří možná o pár kilo lehčí, protože nebude na jídlo, jiní díky přestěhování na ulici, protože nebude na nájem, a další kvůli internaci na psychiatrii, jelikož jim z toho přeskočí. Ale hlavně že máme vládu, která přesně ví, co dělá...
Žádné komentáře:
Okomentovat