Susanna Kearsleyová - Ohnivý pták

Vidět do minulosti může být požehnáním, stejně jako prokletím. Nicola se narodila se zvláštní schopností - pokud se dotkne nějakého předmětu, dokáže vysledovat jeho minulost a lidi, kteří s ním měli co do činění. Toto své nadání však důsledně tají, protože si nepřeje být označena za blázna nebo dokonce něco horšího. Svoje schopnosti vždycky považovala spíš za přítěž, nyní se však situace změnila. Nicola stojí jen kousek od toho dát jedné staré dámě příležitost splnit si životní sen. A rozhodne se ji využít.

Všechno to začíná, když do galerie, v níž Nicola pracuje, dorazí stará dáma s dřevěnou soškou ptáčka, Ohnivákem. Tvrdí, že je to památka předávající se v její rodině z generace na generaci už celá staletí a že ji kdysi někdo z jejích předků dostal od carevny Kateřiny I., manželky Petra Velikého. Bohužel však na to neexistuje jediný důkaz. Nicola však díky svému daru při sevření sošky v ruce zjistí, že skutečně jakousi minulost spojenou s carským Ruskem má. A v návaznosti na další události se rozhodne vypátrat podrobnosti.

O zhruba tři sta let dříve žije ve Skotsku dívka jménem Anna. Vyrůstá v poblíž hradu Slains, tráví čas se svými rodiči a sourozenci na pláži a občas si najde cestu i do hradní knihovny. Právě v ní se odehraje jedno velmi osudové setkání, které na příště určí její kroky i osud. Dívenka se přes zastávky v Ypres a Calais dostává až do Petrohradu, kde se začne odehrávat zatím největší dobrodružství jejího dosavadního života.

Román se odehrává ve dvou prolínajících se časových rovinách. V lince ze současnosti Nicola za pomoci svého přítele Roba pátrá po původu Ohniváka, respektive prozkoumává osudy Anny, jež se jí zjevuje v jejích vizích. V lince z minulosti se odehrává příběh Anny v době jakobitského povstání, respektive po něm. Časově se jedná o první čtvrtinu 18. století, a příběh tedy navazuje zhruba tam, kde předchozí skončil. Ohnivý pták je totiž volným pokračováním románu Zimní moře, dá se však číst i jako samostatný příběh. Návaznost je naznačena některými shodnými postavami v historické lince vyprávění, v lince ze současnosti je spojitost velmi volná.

Hlavní slabinou románu je dějová nevyváženost, co se jednotlivých linek týče. Ta ze současnosti totiž působí trochu zbytně. Autorka ji do příběhu vkládá, aby mohla historické vyprávění roztříštit do drobnějších nenavazujících střípků, po pravdě mu tím však prokazuje medvědí službu. Historická linka je i přes jistou roztříštěnost výrazně propracovanější, a přes tendenci k jisté prvoplánovosti a přehnané romantičnosti je vcelku působivým historickým okénkem. Linka ze současnosti oproti tomu nepřináší nic extra zajímavého a krom potíží s řadou klišé místy postrádá věrohodnost, a to především co se motivace postav týká. Propojenost obou příběhů je navíc nesmírně vágní, a přestože k ospravedlnění obou linek postačí, jen těžko se ubráníte dojmu, že bez vyprávění ze současnosti by se román obešel.

Kniha se nedá označit za plnohodnotný historický román, na to jde o až moc červenou knihovnu, autorce však zároveň není možné upřít hlubokou znalost dějin podloženou podrobnou rešerší. Většina postav historické linky knihy jsou reálně žijící osobnosti, jejichž osudy si autorka pro potřeby svého románu pouze vypůjčila. Stejně tak jsou reálná i veškerá místa, která se v románu objevují.

Autorka má velmi čtivý styl a barvitý jazyk, jímž dokáže perfektně postihnout atmosféru i popsat prostředí. Díky tomu kulisy příběhu ožívají čtenáři před očima a probouzejí v něm touhu popisované lokality navštívit. Svět Kearsleyové doslova pulsuje životem a příliš nezáleží na tom, jestli jde o Petrohrad dnes nebo před třemi sty lety. Lehce únavné je pouze skotské nářečí, které se celou knihou prolíná a které v překladu nepůsobí ani tak svérázně jako spíš otravně. Slovo "ba" nahrazující prosté "ano" je až nadužívané.

Ohnivý pták je román, který ocení především romanticky naladění čtenáři. Přes značnou preciznost v zobrazení dějin je to totiž pořád spíše oddechová červená knihovna s nikterak dramatickými zvraty ani překvapivým vývojem. V podstatě všechno v příběhu je předvídatelné, nemluvě o tom, že ten ani sám o sobě není nijak dějový. Jde spíše o poklidný proud plynoucí vpřed pozvolným tempem, v němž je zachycen vývoj vztahů mezi postavami, ale nic víc. Historické události zůstávají spíše stranou autorčina zájmu a používá jich především jako kulisy k dokreslení romantické linky. Ve výsledku tak jde o nesmírně milé čtení, které pohladí po duši a přinese zajímavosti ze života v Petrohradu krátce po jeho vzniku, ale nijak neoslní. Jednoduše romantický příběh, u něhož si odpočinete, ale v hlavě vám neuvízne na dlouho.